Poznáváme svět

FOTKY A VIDEA NAJDETE NA NAŠEM RAJČETI https://vercaaadam.rajce.idnes.cz/

3. 2. Vyrážíme!

Vstávačka před pátou ráno je sice vždycky nepříjemná, ale dnes máme dobrý důvod. Před sedmou nám jede vlak do Prahy. Mamka nás odváží na nádraží a loučí se s námi. Před námi je 24 hodin nonstop v roušce, hnus. :-D Vlak jede naštěstí na čas, tak není problém. Po příjezdu do Prahy jsme zjistili, že Airport express je dočasně zrušený, protože koronavirus. Přesně tohle šílenství je důvod, proč utíkáme aspoň na týden pryč. Jedeme tedy metrem a pak autobusem. Na letišti probíhá všechno v pohodě, jen musíme mít všude roušky. Máme štěstí na dobrou aerolinku, Qatar airways, kteří nechtějí pro nástup do letadla předložit negativní testy. Za chvíli už sedíme v letadle do Dauhá v Qataru, kde přestupujeme. Cesta trvá 5 hodin a snažíme se buď spát nebo koukat na filmy a hrát hry. Ale večer už rádi vystupujeme v Dauhá a protahujeme se. Do Boeingu 787 se sice vleze hodně lidí, ale všichni jsou jako sardinky. V Dauhá naštěstí ani nemusíme kupovat na letišti předražené jídlo, protože Qatar airways nás nacpalo takovou hromadou jídla a svačinek, že jsme fakt plní. :-) A dokonce šlo všechno zařídit bez masa. :-)

Nasedáme do dalšího letadla, tentokrát Airbusu, ale zase s tím sardinkovým rozložením míst do 9 řad (sloupců?). Let trvá 8 hodin a tentokrát už je fakt utrpení, dusíme se v respirátorech už celý den v kuse a nedá se spát. Achjo, už abychom tam byli.

4. 2. Hakuna matata!

Je před sedmou ráno, slunce už vyšlo a konečně po dlouhých hodinách výhledu jen na oceán vidíme ostrovy. Nejprve ostrov Pemba, pak konečně Zanzibar. Letadlo už se chystá na přistání a vidíme tisíce chatrčí s plechovou střechou. Přistáváme na letišti. Ve dveřích letadla se z nás stávají opační lidé. :D Víte, jak jsem doma pořád zmrzlá a unavená, a Adam je spokojený a je mu úplně jedno, jestli mrzne nebo ne? Tak teď bych dala majlant komukoliv, kdo by nás při výstupu z letadla natočil. :D Adamovi klesla brada, klesl postoj, zhrbil se, jako by snad blíž u země byl dál od Slunce a spustil takové pocení, že by možná stálo za to uvažovat i o nové Noemově arše. :D Zatímco nadával, že tady je hrozný hic a vlhko a že to je hnus, utíral si čelo. Já jsem vylezla z letadla naprosto nadšená. Okamžitě mě přešla únava, i když jsem dnes spala jen asi hodinu. Sledovala jsem zničeného Adama a vůbec mi nevadilo, že jsem celou dobu v dlouhých kalhotách a svetru. Nebylo mi horko, bylo mi prostě perfektně. Místní lidé kolem mě taky měli někteří dlouhé kalhoty a klidně i něco přes ramena – tohle jsou mí lidé, tady patřím. :-) Nastavovala jsem se tak, abych měla co nejvíce kůže směrem ke slunci a nachytala každý paprsek, který se vejde.

Na letišti nás čekala kontrola a víza. Je to obrovský chaos, žádný systém. Nejdříve jsme stáli v nějaké frontě, člověk ani neví jaké. Pak mě někdo chytl za rukáv a odvedl jinam, tam bylo napsané že to je celní kontrola pro místní, tak jsem říkala, že místní nejsem, ale to prý je úplně jedno, tak jsme šli a dostali nějaké papíry na vízum. S tím nás poslali zase do jiné budky, na druhé straně budovy. Tam jsme ukázali papíry a nechali se vyfotit a zase nás poslali do jiné budky, zase na jiné straně budovy. Tam jsme zase museli zaplatit každý 50 dolarů. A pak jsme zase museli do jiné budky a tam nám dali do pasu razítko... Konečně. :D Šli jsme si pro zavazadla. Byli tam už místní, kteří chtěli dýško. Chytili mě i všechny ostatní turisty a vodili nás kolem kufrů. Co dva metry se můj "průvodce" zastavil a ptal se "Je to váš kufr?" "Ne", " A tohle je váš kufr?" "Ne"... A tak jsme obešli celou místnost až jsme kufry našli. V životě jsem neviděla zbytečnější práci. :D A samozřejmě chtěl hned dýško.

S kufry jsme šli dál a našli našeho delegáta. Sympatický mladý Čech. Shromáždil nás všechny do čekárny, než tím vízovým a kufrovým šílenstvím prošli všichni. Adam šel mezitím vybrat peníze do bankomatu, což byla taky docela práce. Musel jít až mimo letiště a taky jsme zjistili, že bankomaty vydávají jen desetitisícovky, tedy největší bankovky, které Tanzanie má. Mají hodnotu jako česká stovka. Od bankomatu jsme šli už rovnou do malého autobusku, který nás vezl do hotelu. Cesta trvala hodinu a konečně jsme objevovali, jak vypadá Zanzibar. V centru města vypadá doprava jako v Egyptě, všichni troubí a nikde se nedá jet. Akorát že tady se jezdí vlevo, to je pozůstatek po britských kolonistech. Město je v centru tvořené strašně starými a zanedbanými budovami, chodníky neexistují, všude jsou chatrče. Čím dál od centra člověk jede, tím víc vidí chatrčí a stromů. Je úžasné, kolik druhů rostlin tady roste. Dál od města se střídají zarostlé plochy a sem tam vesničky. Když jsme dorazili do hotelu, Adam chtěl jít hned spát, ale náš pokoj ještě nebyl tak brzy ráno připravený. Tak jsme nechali kufry na recepci a já jsem ho hned vytáhla celá nadšená na pláž. Adam si hned našel stín, já jsem vyletěla rovnou do písku na sluníčku a za pár vteřin už jsem se čvachtala v teploučkém moři. Zrovna byl příliv, takže moře bylo hned u hotelu. Všude po pláži chodili masajové, nebo jiní černoši převlečení za masaje, nabízeli výlety i různé suvenýry, nebo se jen tak ptali, jak se máme a odkud jsme. Hledali možnost přivýdělku na turistech. Každý říkal Hakuna matata skoro v každé větě. S postupem času jsme zjistili, že to je tady nejčastější výraz. Říká se prostě pořád a znamená v překladu žádný problém. :-) A to přesně vystihuje africkou mentalitu. :-)

V 11 hodin jsme měli schůzku s delegátem abychom si objednali výlety, a tam už Adam přišel spálený a já celá spokojená mokrá, slaná a od písku. :-) Když jsme si nakoupili výlety, šli jsme na oběd. Je super, že si vyberu i já, a měli byste zkusit tu místní papáju, je skvělá. :-) Po obědě už jsme šli na svůj pokoj. Adam okamžitě padl polomrtvý do postele, já plná energie jsem vybavila kufry a pak už jsem do něj znovu vrtala že chci zase na pláž. Vzali jsme si šnorchlovací masky a šli jsme. A udělali jsme dobře, mezitím už byl odliv a moře ustoupilo o kus dál.  Zanzibar je svými obrovskými odlivy a přílivy proslulý, na některých místech se dá rozdíl měřit i v kilometrech. Mořské dno tady klesá opravdu úplně pozvolna. Při odlivu se odhalilo mořské dno i se vším životem, tam kde bylo předtím mělko to teď bylo na suchu, tam kde byla předtím hloubka to teď bylo tak po kolena. Došli jsme docela daleko na moře, kde už byla voda na plavání a objevovali život. Je to tady nádherné, že i u pláže je fakt živo, je tu spousta druhů rostlin i živočichů. Od obřích plžů a mlžů, přes medúzy a ježky až po sumýše a poustevníčky a kraby a hvězdice a vilejše a korály a spoustu ryb. Prostě všechno! Vylezli jsme až se stmíváním, celí nadšení. Po večeři jsme se ještě na chvíli rozplácli do lehátek s koktejly a pak už chtěl jít Adam zase spát, tak jsem šla taky. Celkem už nebylo co dělat, tady je v noci mimo hotel fakt tma. Průvodce nás varoval, že když bychom šli v noci po pláži, kde není osvětlení, protijdoucí černochy uvidíme až když si všimneme bílého úsměvu plného zubů 20 cm před naším obličejem. :D

5. 2. Poznáváme Kiwengwu

Je druhý den po našem příjezdu a dnes ještě nemáme žádný výlet. Chtěli jsme se trochu aklimatizovat a zjistit, jak to tady chodí. Byla jsem hodně překvapená, asi není od věci říct rovnou že v šoku, když jsem se sama od sebe vzbudila už kolem 8. To se mi v ČR nestalo už minimálně 20 let. :-) Tohle klima je tak úžasné že mám tolik energie! Vůbec není potřeba abych se přes den opakovaně třásla zimou, vyráběla teplo aspoň tak aby mi neumrzly končetiny a ani se nemusím chodit ohřívat do horké sprchy. Vůbec nepotřebuji tolik spát ani tolik jíst a energie mám na rozdávání. Doma jsem spíš věčně unavený lenochod, který vstává ve 12 a ve 2 by si nejraději zase šel lehnout. Už jsem myslela, že se mnou něco je. Jo, a ještě jeden bonus! Úplně jsem se přestala potit. Prostě PARÁDA! Adama raději nekomentujme... :-) Kdo ho zná, umí si to představit. :D

Po snídani jsme vyrazili na pláž a strávili čas až do oběda šnorchlováním. Tady je toho tolik k vidění! Po obědě si šel Adam zdřímnout, je z toho horka fakt unavený. Pro mě nějaký spánek momentálně nepřipadá v úvahu, takže jsem vyrazila zase na pláž a šnorchlovala, nebo kecala s místními. Adam pak přišel, a ještě se mnou šel zase šnorchlovat. Asi to zní jako hodně šnorchlování na jeden den, ale věřte mi, že jsme pořád nacházeli nové a nové živočichy a rostliny, a to nadšení člověka takhle vůbec nepřejde. Potkali jsme taky rybičku, která plavala pořád těsně pod námi, zřejmě to musela být jedna z těch, které se obvykle schovávají před predátory pod většími rybami nebo žraloky. Bylo milé mít skoro celé odpoledne takovou společnost.

Potkali jsme taky děti v uniformách, jak šly ze školy. Celkově je tady ten systém úplně jiný, někteří vesničané děti do školy vůbec neposílají, i přesto je tady ale tak málo škol, že děti chodí na dvě skupiny, první dopoledne, druzí odpoledne. Děti jsou ve škole ticho jako myšky a z učitelů tady mají děti i rodiče vážně velký respekt. Povolené a běžné jsou tady fyzické tresty, zlobivé děti dostanou rákoskou přes prsty nebo zadek, stejně tak za mnohé zločiny se tady oficiálně vyměřují kromě pokut a vězení i výprasky. Třeba za to, že člověk řekne že je homosexuál. To je celkem zvláštní v zemi, odkud pochází Freddie Mercury, na kterého jsou přitom náležitě hrdí.

Ve škole se učí hodně podobně jako v Británii, to je další pozůstatek kolonialistů. Studium trvá stejně dlouho jako v Británii, a taky tady mají stejné formy závěrečných zkoušek. Po základní škole jde spousta lidí na střední, ale na vysokou jde jen opravdu hrstka nejlepších. Jedna je v Zanzibar City, ale je zhruba stejně velká jako naše základka. :D Za větší univerzitou musí studenti do Dar es Salámu, hlavního města pevninské Tanzanie, Zanzibar je jen její autonomní oblast. Univerzita se platí, ale prý každý, kdo má dobré známky, může dosáhnout na stipendium. Na ZŠ se učí stejné předměty jako jsme zvyklí, akorát navíc je povinné náboženství. Můžou si vybrat, jestli chtějí chodit do křesťanství nebo do islámu. A prý je i jedno co vyznávají, klidně se můžou jít učit i o tom druhém náboženství, pokud chtějí. Tohle je celkově perfektní ukázka soužití dvou náboženství na jednom místě. Tanzanie celkově má asi 60 % křesťanů a 40 % muslimů, na Zanzibaru je prý ten poměr ale hodně stočený směrem k muslimům. Jedni druhé naprosto tolerují a vůbec to neřeší. Jedni chodí zahalení, druzí ne, jedni slaví Vánoce a druzí ne, stejně tak Ramadán slaví jedni a druzí ne... Když si chtějí vzít člověka z jiného náboženství, tak můžou konvertovat. Je normální, že muslimové mají více žen a křesťané jen jednu a všichni žijí vedle sebe. Všechno je prostě Hakuna matata, žádný problém. Kéž by byli takhle tolerantní všichni a všude. Jediné, co opravdu nechápou je ateismus. Mají v sobě zakořeněné, že v něco člověk prostě věřit musí, ať už je to Alláh, Ježíš nebo kdokoliv. Jeden z místních, kterého jsem dnes potkala se mě ptal, čím se doma živím a když zjistil, že jsem nějak spjatá s biologií, zarazil se a říkal "Aha, já jsem slyšel, že prý vy biologové vůbec nevěříte v žádného Boha, protože rozumíte, jak fungovala evoluce, a to s Bohem vůbec nejde dohromady." Odpověděla jsem mu, že sice nejsem ani správný křesťan ani muslim, a evoluce mi dává smysl, ale věřím že "něco" je. Viditelně si oddechl, že nejsem úplně nevěřící, vypadal jako bych tím v jeho očích klesla až někam úplně na dno.

Večer jsme měli v hotelu Africký den, spousta prodejců suvenýrů přišla prodávat co měli, od triček a šátků, dřevěných dekorací i koření. Většinou to byli masajové nebo rádoby masajové, případně místní ženy. Delegát nás naučil poznat, který masaj je opravdový a který je jen Zanzibarec převlečený v tradičním oblečení. Praví masajové jsou vysocí, velmi štíhlí a šlachovití. A měli byste je vidět při výskoku do vzduchu, rádi se s ostatními předhánějí, kdo skočí výš a ideálně i kdo víc dupne při dopadu. Tradičně si tím upevňovali svou pozici v kmeni a spousta jejich tradičních tanců je od toho odvozená. Takže už víme, že ti maličcí chlapi, klidně i o hlavu menší než já, jsou Zanzibarci.

Nakoupili jsme si suvenýry pro sebe i na doma. Po večeři jsme si sedli do baru, dali koktejly a zjistili, že se tady dnes koná minidisco, taková párty pro nejmenší, kdy se animátoři snaží něco předtančit a děti to opakují. Úžasně jsme se nasmáli a pak šli spát. :-)

6. 2. Narozeninové potápění

Že dnes slavím narozeniny jsem si uvědomila až na snídani a hned mi popřál i Adam. Dnes na mě čeká nádherný dárek – potápění. Po snídani vyrážíme na sever ostrova do přístavu. Je nás docela dost, asi něco přes 20 a skoro všichni jsou Rusové, kromě nás dvou. Rozdělili nás do dvou lodí a jeli jsme do přírodní rezervace Mnemba okolo stejnojmenného ostrova. Ten má soukromého vlastníka a nesmí se na něj bez povolení, ale korály okolo jsou národní přírodní rezervace, takže dostupné všem. Oba naši instruktoři jsou taky Rusové, jeden s námi mluví anglicky, ale jsme už z Ruska docela vytrénování a rozumíme mu i rusky. Instruktor začíná povídání slovy „Dnes jsme tady všichni Rusové, akorát jsou s námi dva Čechoslováci“. My s Adamem jsme se na sebe usmáli a sledovali jsme reakce ostatních. Starší generace nerozpoznala žádný problém, ale jedna mladá slečna se nás zeptala „Tak jste teda Češi, nebo Slováci?“ Smáli jsme se, že Češi.

Instruktoři si střídají lidi po dvojicích, a ti, kteří se zrovna nepotápí, můžou šnorchlovat. První ponor je v klidných vodách okolo krásného útesu. Jsme příjemně překvapení že nás instruktor nechává občas i plavat samostatně, to se nám předtím nestalo. Více se věnuje mi, protože mám problém s přetlakem v uších, než to konečně povolilo. A zároveň je prý hrozně těžké mě vyvážit. Zatímco Adamovi nastavil hloubku ponoru jen jednou a bylo to v pohodě, u mě se to snažil vyvážit přesně na bublinku a pořád to bylo špatně. Buď jsem se mu propadala až ke dnu, nebo mě to vytáhlo až na hladinu. A to jsem se přitom tak snažila! :D Pak už mě jen občas chytl za nohu a stáhl dolů nebo chytl za ruku a vytáhl nahoru. Já jsem si celou dobu hlavně naprosto nadšeně prohlížela kolik života tady je. :-)

Druhý ponor už byl jiný, dojeli jsme lodí do jiné oblasti. Tentokrát jsme nešli ke klidnému útesu ale k obrovsky dlouhé soustavě útesů v místě, kudy vede hodně silný podmořský proud. Hned mi to připomnělo film Hledá se Nemo, kde právě takový mořský proud používali k cestování. Tenhle způsob potápění je hodně rozdílný. Instruktor nám hned v lodi řekl, že až uděláme kotrmelec do vody, okamžitě se máme chytit lana z lodi, ať mu neuplaveme. Pochopili jsme to až když jsme byli ve vodě, drželi jsme se lana a nohy vlály za námi. Táhl nás opravdu silný proud. Pak jsme se všichni najednou pustili a klesli pod vodu. Vůbec jsme neplavali, ale proud nás táhl podél celého toho krásného systému korálů. My jsme si jen užívali toho výhledu a plavali podle potřeby výš nebo níž, tentokrát už se i u mě podařilo vychytat hloubku ponoru, ale zase nám pro změnu Adam padal ke dnu. :D Bylo skvělé, že jsem nad těmi krásnými korály a všemožnými živočichy mohla být i hlavou dolů, prostě jakkoliv, voda dává takovou svobodu pohybu!! Akorát když člověk vydechuje bubliny a je hlavou dolů, tak všechny bublají pod neopren a lechtá. :D A skvěle mě zabavilo i hrát si s bublinami od Adama. :D Asi po 20 minutách v proudu nás oba instruktor pochytal, zahájil vynoření a na hladinu vyslal červenou samonafukovací bójku, aby nás naše loď našla. Ani netuším, jak daleko od lodi jsme byli, ale s jistotou to byly stovky metrů nebo i několik kilometrů? Loď hned vyrazila k nám, už nás vyhlíželi. Perfektní zážitek!

Po cestě zpátky jsme už byli dost unavení, opravdu to dá fyzicky zabrat, a tak jsme nebyli úplně nadšení z toho, jak hluční Rusové jsou. Za půl hodiny jsme už byli naštěstí v přístavu a za další půlhodinu v hotelu. Oba jsme na chvíli usnuli, ale pak jsme šli na večeři. K našemu stolu diskrétně přišel jeden číšník a ptal se "Jeden z vás má dnes narozeniny, že?" Přikývli jsme, že já, a on to šel vyřídit kolegům. Za chvíli už z kuchyně vyšla dlouhá řada zaměstnanců, číšníků, kuchařů i uklízečů a přinesli mi dort za hlasitého zpěvu místní nejznámější písničky o Zanzibaru. Obešli celou restauraci, udělali spoustu kraválu a na stůl mi položili dort a zazpívali ještě Happy Birthday. :-) Úplně mě to dojalo. :-) Bylo to ještě o to hezčí, že zrovna dnes byli v restauraci výjimečně hudebníci, takže to bylo i se saxofonem, kytarou a rumbakoulemi. Nechali jsme jim hezké dýško a prošli jsme se po areálu hotelu. Objevili jsme voliéru se 4 žaky, nádherné parčíky a želvu. A taky spoustu všudypřítomných gekonů, kteří lezou hlavně v noci po stěnách u světel a číhají na hmyz. Díky tomu, že žerou hmyz je mají místní rádi a nezabíjí je, narozdíl od většiny ostatního. Třeba hady tady zabíjí úplně samozřejmě vždycky když je vidí. Ani nejsou zvyklí mít třeba domácí mazlíčky, nic takového tady neexistuje. Lidé žijí v chatrčích o jedné nebo dvou místnostech a o zvířatech uvnitř nechtějí ani slyšet, mnozí ani nechápou, na co se ptáte otázkou "Máš nějakého domácího mazlíčka?". Tohle tady prostě neexistuje. Venku se potulují divoké kočky a o poznání méně psů. Muslimové je nemají rádi, protože jsou podle nich nečistí.

Večer jsme si ještě šli sednout do baru k vystoupení Afrických tanečníků. Pak jsme šli spát. Nádherný den.

7. 2. Národní park Serengeti!

Odjezd po 3. hodině ráno. Hrůza. Nechce se nám vstávat, obzvlášť já brblám, protože mám dnes svátek a raději bych spala, ale myšlenka na safari nás žene dopředu. Autobus nás vyzvedává v hotelu a jedeme na letiště. Po cestě se spát nedá, protože všudypřítomné retardéry jsou tady obrovské. Za hodinu jsme na letišti a procházíme do odletové haly pro vnitrostátní lety. V batohu máme normálně pití i třeba krém na opalování, které do při ručního zavazadla normálně nesmí, ale jak říkal pán, který nám kontroloval pasy "This is Zanzibar, Hakuna Matata". :-) Potkáváme ještě jeden pár Čechů a zanedlouho jdeme pěšky přes letištní plochu do malého hlučného vrtulového letadla asi pro 20 lidí. Vzlétáme do pevninské Tanzanie. Po dvou hodinách snahy o spánek klesáme pod úroveň mraků a vidíme už z letadla první žirafy a slony. Přemýšlím, kde tady přistaneme, letiště tady prý není úplně to, na co jsme v Evropě zvyklí. Přistání je docela drncavé a při pohledu z okna je jasné, že jsme právě přistáli na ploše, kde jen někdo vytrhal stromy a rostliny a označil to za letiště. Teda asi tady ještě vysypali nějaké kamínky, ale to je vážně vše. Vylézáme z letadla v šoku. Je tady zima! Všichni jsme přijeli jen v lehkých šatech a tričkách, ale je tady asi 10°C. Okamžitě na sebe oblékám dvě trička, které si Adam vzal na převlečení až propotí to, co má na sobě. Ale to vážně nehrozí. Zimou si schovávám i ruce k tělu mimo rukávy, a Adam z toho má strašnou srandu, že nemám ruce, a fotí mě, zatímco mi zuby klepou o sebe. Zjišťujeme, že většina z nás jsou zase Rusové. Z letadla nás poslali do 5 aut, po krátké úvodní informaci abychom na zvířata nekřičeli a nevolali na ně, a že tady je pravá divočina, ne zoo. Nastupujeme do auta s otevřenou střechou spolu s párem Čechů a třemi Rusy, z nichž dva mladí jsou pár a jeden starší k nim taky nějak patří. Adam se směje, že vypadá jako můj strejda Petr. Každé z 5 aut se rozjíždí jiným směrem a řidiči si mezi sebou hlásí vysílačkou, kde viděli jaké zvíře. Každou chvíli zastavujeme a řidič nám hlásí co kde můžeme vidět. Hrochy, slony, žirafy, impaly, antilopy, dikdiky, plameňáky, lvy, hyeny, servaly, prasata, buvoly, zebry, pštrosy, želvy, orly, supy, perličky, hadilovy, volavky, krokodýly, paviány, kočkodany, spoustu různých pěvců i dalších dravců a hrabavých ptáků… Občas nevíme, kam s očima dřív, jindy naopak projíždíme oblastí, kde jsou zrovna zvířata pryč. Zajímavá ale nejsou jen zvířata, ale i rostliny, ať už všudypřítomné majestátní akácie nebo třeba párkový strom – kigélie africká. Jejich plody opravdu vypadají jakoby někdo ověšel větve párky a klobásami. :-D Prý je to chutné ovoce. Nejvíce vidíme asi žiraf, ale narazili jsme i na poměrně dost samců impal se svými harémy. Prý si samci dokážou udržet harém třeba jen týden, během kterého ze sebe vydají veškerou energii, protože se musí opakovaně prát s jinými samci a taky stihnout páření nejlépe úplně se všemi samicemi. Po týdnu už jsou obvykle tak vyčerpaní, že jejich harém převezme jiný samec. Po odpočinku se ale vrací na scénu a zase zkoušejí, kde by se dal převzít nějaký harém. Objevili jsme také zátoku řeky, kde se drží voda, a tím pádem i desítky krokodýlů a hrochů soupeřících o prostor. Dojeli jsme až ke stanici, kde se dalo zajít na záchod a koupit pár suvenýrů, našla jsem tam zajímavé sedimentární horniny a vzala si kousek domů. Teplota venku už pomalu rostla, ale pořád byla zima. Vyrazili jsme dál. Po cestě jsme potkali stádo buvolů, jezírko s tisíci plameňáků, kolem kterých byl hrozný smrad. Kousek od jezírka jsme pak potkali celou rodinu slonů, od mláďat až po vůdčí samici. Odtamtud už jsme rychle jeli k nedaleké oblasti, kde měl řidič hlášený výskyt lvů. Opravdu jsme brzy objevili strom osázený celou rodinkou lvů, kteří v jeho větvích odpočívali. Přítomnost lidí se jim moc nelíbila, někteří tedy ze stromu seskočili a odběhli se schovat do nedalekého křoví. Prohlédli jsme si je ze všech stran a odjeli na oběd. Po cestě jsme ještě potkali tlupu kočkodanů s nepřehlédnutelně modrými šourky. Po obědě jsme ještě rychle vyrazili k místu, kde bylo hlášené stádo buvolů a zeber a skupinka pštrosů a antilop thomsonových. Řidič s námi jel tak rychle, jak to jen šlo, i přesto si ale všimnul želvy pardálí, která přecházela přes cestu. Zastavili jsme a on pořád opakoval „leopard tortoise“. Bylo mu ale špatně rozumět, a tak si všichni mysleli, že tam je někde leopard. Až po chvíli hledání mě za ruku chytla Ruska, která do té doby vypadala, že ji příroda moc nezajímá, a ukázala na malou želvičku hned u auta v příkopu. Všimla si jí jako první. Všichni jsme se zasmáli, že jsme hledali šelmu a našli želvičku, a jeli dál. Dorazili jsme na místo, kde byly zebry a buvoli. Rus, který vypadal jako můj strejda pak opakoval, že tam vidí i pštrosy. Celý den mluvil výhradně jen rusky, hlavně na řidiče, který mu asi sto krát řekl, že mu nerozumí, protože rusky neumí. Říkali mu to i ostatní Rusové. Já jsem se smála, že pštros je rusky štraus a že je to srandovní, tak mi řekl že se jmenuje Alexandr a že mě rád poznává. Řidič nám pak řekl, že už je čas jet na letiště. Ani jsme si nevšimli, kolik je hodin, a nevěděli jsme, že je náš let odložený a užili jsme si tak v Serengeti o trochu delší čas. Vrátili jsme se na letiště a čekali na letadlo. Zaujalo nás, že než přistálo, přistávací plochu projelo auto, aby zkontrolovalo, že na ni nevlezli žádní živočichové. Přistání letadla jsme pak sledovali pěkně z blízka, přímo z přistávací dráhy, společně s opodál stojícími psy ušatými. Nastoupili jsme do letadla a po hodině a půl spánku jsme už za tmy dorazili zpátky na Zanzibar. Odtamtud ještě hodinu do hotelu, a tak tak jsme stihli večeři, dokonce i na chvíli Adamovo oblíbené minidisco. Šli jsme spát unavení, ale naprosto nadšení.

8. 2. Druhé narozeniny v džungli

Dnes slavíme druhé narozeniny, tentokrát Adamovy třicátiny! :-) Po snídani vyrážíme do dalšího národního parku, tentokrát do parku Jozani Chwaka Bay. Je to džungle, kde se vyskytují opice guerézy zanzibarské, které nikde jinde nežijí a zbývá jich už jen asi 2 500. Spolu s nimi se tam vyskytují i mnohem rozšířenější guerézy černé. Po cestě autobusem nám průvodce vypráví, že dnes jsou už guerézy chráněny, ale spoustu jich zabili místní lidé, protože jim zničily úrodu. Všechny guerézy mají jiný metabolismus než třeba my, a v podstatě mají cukrovku. Kvůli ní nemůžou jíst nic sladkého, a proto se přizpůsobily tak, že jí jen nezralé ovoce. Jenže když se pustí tlupa opic do nezralé ovocné plantáže, zemědělci toho moc nezůstane, a proto je místní zabíjeli. Dnes vláda zemědělcům plně hradí škody, které opice způsobují. Když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že by se hodil repelent. Hned po nás lezl různý hmyz a taky jsme hned dostali pár píchnutí. Vůbec nevím, co to bylo zač, ale píchnutí bylo asi jako kousnutí od mravence, s následným otokem jako od komára. U recepce jsme hned zjistili, že tady platí pro různé lidi různé ceny. Nepamatuji si to přesně, ale myslím že pro místní byl vstup za 1 dolar, pro Tanzánce z pevniny za 2 dolary, pro cizince černochy za 4 nebo 6 dolarů a pro cizince bělochy za 12 dolarů. Tohle by v EU neprošlo. :-D Po cestě do lesa jsme objevovali nádherný ekosystém mahagonů, eukalyptů, kapradin a spousty zajímavých rostlin i živočichů. Na zemi skákaly asi centimetr velké žabky a nad námi skákaly opice, nedaleko se prý vyskytují i nějací jedovatí hadi, ale nikdo mi neuměl říct, jaký druh. Dojem džungle ještě umocnilo to, že ráno pršelo, a vypadalo to opravdu jako v deštném pralese. Prošli jsme se lesem a vyfotili oba druhy opic. Pak jsme šli do části lesa, kde se nacházejí rozsáhlé mangrovy. Zrovna byl odliv, takže jsme si mohli prohlédnout celý propletený kořenový systém těchto úžasných stromů, pod kterými byly tisíce a tisíce černých a modročervených krabů soupeřících o prostor. Přímo přes mangrovy vedl most, po kterém jsme mohli pohodlně projít. Od mangrovů jsme vyrazili mimo jiné přes dlouhou alej stovek mangovníků do hlavního města do přístavu. O aleji se vypráví zvěsti, že byla dárek od nápadníka pro krásnou princeznu, ještě za dob vlády sultána. Pak je ale ještě druhá verze, že každý z asi pětiset mangovníků roste jako připomínka jednoho z jejích milenců. Tak kdo ví, jak to vlastně bylo. :-) V přístavu jsme objevili kromě úzkých ulic, starého opevnění a jediného křesťanského kostela i dům Freddieho Mercuryho a zašli jsme si do střešní restaurace s výhledem na město i nedaleké ostrovy. Při cestě do centra jsme taky narazili na dopravní zácpu, kdy místní policie zastavovala provoz, aby mohly projet auta nejprve prezidenta, pak viceprezidenta a později jsme potkali i auto mluvčího prezidenta. Místní dobře poznají, které auto patří komu, a taky ve kterém z kolony aut je opravdu prezident. Protože jeho přesun není jen tak, doprovází ho armádní vozidla, policie i spousta dalších doprovodů. Viceprezident má trochu menší kolonu aut. Z restaurace jsme už šli na loď a vyrazili na ostrov želv. Po cestě ještě byla vidět prezidentova loď, která je v přístavu nachystaná neustále v pohotovosti, kdyby bylo nutné, aby prezident uprchl. Je to tak už od roku 1964, kdy na Zanzibaru po velkých nepokojích padl sultanát a sultán musel před naštvaným davem utéct právě na loď a zachránit si tím život. Od počátku republiky ale zatím nebyl útek na loď nutný, loď tam tak stojí asi spíš symbolicky, vzhledem k tomu, že je k tomu účelu nevyužitá už skoro 60 let.

Název ostrova s želvami, kam jsme mířili, je Prison island (Vězeňský ostrov), a pochází z doby, kdy byl plánovaný jako vězení pro otroky, které se tam taky začalo stavět. Naštěstí dříve, než byla stavba dokončena, se otroctví zrušilo. Pak se ostrov používal jako karanténa v době řádění žluté zimnice. Ještě v době, kdy vládl sultán, věnoval ostrov svým oblíbeným želvám, které dostal jako dar, ale rozmnožily se tak, že už je v paláci nebylo kam dát. Dnes je na ostrově několik stovek želv, z nichž nejstarší má prý asi 180 let. Želvy jsme si mohli pohladit i nakrmit listem zelí, které jsme tam dostali. Hned u vchodu bylo rusky napsáno, aby si lidé nesedali na želvy. Taky místní zaměstnanci hned, když viděli turisty, přišli a rusky říkali, že si na želvy nemáme sedat. Náš průvodce jim řekl, že nejsme Rusové, a oni se hned uklidnili a odešli. Nikoho jiného, než Rusy tady prý nenapadá si na želvy sedat, a celkově mě ta představa hrozně štve. Želvy, které byly hned u vchodu, byly úplně nacpané a nechtěly jíst další zelí, ale když jsme došli dál, našli jsme pár hladových želv, které za něj byly rády. Na pláži jsem taky objevila dvě vyplavené maličké měchýřovky portugalské, trubýše, kteří jsou smrtelně jedovatí. Po procházce po ostrově jsme se vrátili k lodi a na ní zpět na Zanzibar, dali jsme si ještě rozchod a nakoupili v centru suvenýry, a pak už jsme jeli do hotelu. Po večeři jsme si ještě užili masajskou show a zase si prohlédli nějaké suvenýry.

9. 2. Konečně odpočinek

Na dnešní den nemáme v plánu žádný výlet, a tak se chceme válet na pláži. Počasí moc nepřeje, dopoledne prší. Občas lehce, občas se strhne slejvák. Jsme nakonec rádi, že jsme si nevybrali dnešní výlet, který byl na čtyřkolkách do nedaleké vesnice. Později jsme se doslechli, že ti, kteří tam jeli, si to vlastně užili v bahně, ale pěkně zmrzli. Dopoledne jsme se oba uvelebili ve společenském prostoru u recepce, kde jsme zatím trávili každý večer. Dávali jsme si drinky a schovávali jsme se před deštěm. Najednou tam bylo plno, každý se chtěl schovat. Jen pár Rusů jsme viděli v bazénu nebo v moři. Všude kolem běhaly děti a jezdily na koloběžkách. Přišla za mnou asi pětiletá holčička, usmála se, podala mi plastovou hračku pejska a rusky řekla, že to je pro mě. Tak jsem se usmála, poděkovala a pejska položila k sobě, tak aby si ho pak mohla zase vzít. Na pár minut zase odběhla a lítala kolem na koloběžce. Pak se vrátila a podala jsem jí pejska. Řekla, že místo toho tady mám tu nejlepší hračku a plácla mi do dlaně prázdnou rukou, jako by mi tam něco podala. Tak jsem jí zase poděkovala, smála jsem se a ona spokojeně odešla. Po obědě se déšť uklidnil, a tak jsem hned chtěla na pláž. Adam zakotvil na pokoji, kde šel zase spát, já jsem si tedy dala procházku v přílivu. V tu chvíli se voda vracela a zaplavovala místa čím dál blíž hotelu. Příliv je tak rychlý, že člověk může přímo pozorovat, jak se nerovnosti na břehu zaplňují vodou a mizí úplně. S velkým nadšením jsem zjistila, že stojí za to i hrábnout do písku. Při odlivu jde poznat, že je plný maličkých krabů, ale při přílivu jsou hlavním obyvatelem písku mušle. Je jich tak hodně, že pokaždé, když jsem nabrala hrst písku, aspoň 3 nebo 5 jsem jich vytáhla. A co je nejlepší, všechny byly živé. V okamžicích, kdy ustoupila vlna a druhá ještě nepřišla, byly vidět maličké dírky, kterými mušle vystrkovaly svou svalnatou nohu, aby chytaly mikroskopickou potravu. Zanedlouho jsem objevila čtverzubce, to je taková ta ježatá ryba, která se umí nafouknout jako balon. Ležel na pláži a vlny ho posouvaly jen víc a víc na souš. Všimla jsem si, že se ještě snaží dýchat, tak jsem ho rychle přenesla do vody. Plaval, co mu síly stačily, ale rozbouřené moře ho zase rychle vyvrhlo ven. Napadlo mě jedině ho odnést na nedaleký most k restauraci, která je asi 100 metrů daleko na moři a voda je tam už trochu klidnější. S čtverzubcem v ruce jsem pospíchala co nejrychleji a na začátku mostu jsem potkala zaměstnance hotelu. Volali na mě, že je ta ryba mrtvá, ale řekla jsem jim že ne, že se snaží dýchat. Když si všimli jeho pohybu, ustoupili stranou abych mohla nejkratší cestou projít na most. Co nejrychleji jsem došla na konec a tam ho shodila do vody, protože jsem na hladinu nedosáhla. Při dopadu do vody se během sekundy nafoukl jako fotbalový míč, a pro mě to bylo uklidnění, že ještě žije. Předtím už nevypadal nejlépe. Sledovala jsem ho ještě několik minut, jak ho unáší proud vody rovnoběžným směrem se směrem břehu. Pořád byl trochu nafouknutý, a tedy na hladině. Nakonec jsem ho ztratila z dohledu, ale doufám, že se nakonec ponořil a odplaval. V procházce jsem pokračovala směrem, kterým ho voda unášela. I když jsem šla docela daleko, už jsem ho nenašla. Našla jsem ale jiného, o poznání menšího čtverzubce, kterého to taky vyplavilo, ale tomu už nebylo pomoci. Když jsem prošla kolem druhého čtverzubce, byla jsem už daleko mimo pláž hotelu a pozorovala jsem domy obyvatel Kiwengwy. Stály úplně u moře, děti hrály fotbal na pláži v písku, opodál stál muž, který opravoval loď, která vypadala jako vydlabaná z nějakého stromu. U pláže seděli taky dva mladí kluci, kteří se na mě z dálky usmívali. Jeden z nich ke mně vyběhnul a oslovil mě dost dobrou angličtinou. Po pláži jsem tedy pokračovala i s ním a celou dobu jsme kecali. Jak to funguje u nich, jak u nás, co je jinak a co je stejné. Říkal, že je student a dnes má volno, protože je jeho učitelka nemocná. Nejspíš byl jeden z mála těch, kteří chodí do soukromé školy. Došli jsme skoro až na konec vesnické pláže, otočili jsme se a šli na druhou stranu. Tam jsme došli taky až na konec, kde už z písčité pláže vystupovaly skalnaté útesy a zase jsme se otočili. Přibližně uprostřed cesty zpátky jsem už byla u hotelu, tak jsme se rozloučili a šla jsem zpátky do společenské místnosti. Tam už byl zrovna čerstvě probuzený Adam. Dohodli jsme se, že ještě před večeří půjdeme na pláž, aspoň si lehnout na lehátko, protože dnes zase tak moc teplo není. Koupili jsme si čerstvý kokos, který nám prodejce, který vozí celý svůj sortiment na kole, nasekal přímo na pláži. Do vysekané dírky stačí strčit brčko a pak už si jen vychutnávat čerstvý kokos. Vážně je to něco úplně jiného, než známe z Česka. Byla jsem ráda, že tady používají papírová brčka. Ta plastová jsou stejně jako jednorázové plastové tašky a sáčky na celém ostrově zakázaná. Už je opravdu na čase, aby se obojí zakázalo všude a napořád. Když jsme si užili výhledu na moře a odpočinuli na lehátkách, šli jsme do hotelu na večeři. Adam mi hned hlásil, že zase bude minidisco, tak jsme si ho nemohli nechat ujít. A pak už jít spát.

10. 2. Šnorchlování a baobaby

Ráno mě probudil pohled na stonožku, která mi lezla uvnitř moskytiéry. Mumlala jsem si, co je to za druh a určovala typické znaky, zatímco Adam brblal, že chce ještě spát. Už ale byl čas vstávat. Na dnešek máme naplánovaný náš poslední výlet. Tentokrát na šnorchlování a starý baobab. Sešli jsme se u hotelu i s naším delegátem, který jel tentokrát s námi. Malým autobusem jsme odjeli na úplný jih ostrova do přístavu. Na první pohled byl zajímavý vysokými ostrými útesy, přijeli jsme právě za odlivu. Každému nám dali ploutve a šli jsme do lodi, celí nadšení už abychom byli v přírodní rezervaci kolem ostrova Fumba. Asi za půl hodiny cesty lodí jsme dorazili na místo a hned jsme naskákali zvědaví do vody. Tento korálový systém vypadal úplně jinak než ten u Mnemby. Korály samotné vypadaly zdecimovanější a mrtvější, ale rybiček tam bylo dost, stejně tak jako medúz talířovek, které jsou neškodné, a tak jsme si s nimi hráli. Ve svém přirozeném prostředí jsou nádherné. Pod lodí se celou dobu schovávalo hejno ryb a další se předháněly, která uloví více manga vyhozeného z lodi. Proplavala jsem tou vřavou předhánějících se ryb a různě do mě narážely. Pod námi byla spousta druhů nádherných korálů, ale z několika druhů zůstaly jen mrtvé schránky. Asi po 20 minutách jsme šli zpátky do lodi a dojeli na nedalekou písečnou dunu, která tvoří maličký ostrůvek během přílivu, ale poměrně velký ostrov při odlivu. Není na něm nic, jen písek. Kolem je ale hodně hvězdic a příležitostí zase trochu šnorchlovat. Našli jsme i nádhernou hvězdici Linckovu, která je velká a rudá, takže hned lákalo každého se s ní vyfotit. Odnesla jsem ji raději to hlubší vody, aby měla trochu klid. Na jižní a severní straně ostrůvku jsme poprvé v životě viděli, jak se potkávají vlny z různých směrů. Na severní straně do sebe narážely vlny, které mířily přímo proti sobě. Dno pod nimi mělo tvar jako střecha domu, a tak vlny z obou stran nabraly na poslední chvíli před nárazem rychlost a sílu. Uprostřed se vždy divoce srazily a šplouchaly do výšky. Adam se tam chtěl jít projít, protože tam je opravdu mělko, ale jen co vkročil do vody, která byla tak po lýtka, srazily se vlny a byl úplně mokrý i na hlavě. Zkusila jsem to taky, ale silné vlny mě srážely k zemi, tak jsem se vrátila. Na jižní straně byl trochu jiný případ, žádné střechovité dno tam nebylo, ale úplná rovinka. Tvar ostrova ale způsobil, že se potkávaly vlny, které k sobě šly skoro kolmo. Taky to byla nečekaně velká divočina, ale nějakým způsobem se dokázaly proplétat mezi sebou. Došla jsem jen do vody po kolena a měla jsem problém se udržet. Bylo to neobvyklé, běžně je člověk zvyklý, že jdou vlny jedním směrem, ale tady se střídaly dva směry, jako by se předháněly, kdo bude silnější. Pod vodou se v těch místech držely jen hvězdice. Vzdali jsme boj s vlnami a šli jsme šnorchlovat na klidnou východní stranu. I když jsme nebyli u korálových útesů, taky bylo hodně co sledovat, bylo tam hodně hvězdic, korálů i ježků. Nějaká turistka z jiné lodi tam prý zrovna na nějakého šlápla. Zanedlouho jsme už šli zpátky do lodi a odjeli jsme na blízký ostrov Fumba, kde roste posvátná, 800 let stará soustava baobabů. Na ten se prý dá z malého ostrůvku i dojít pěšky, jak je tady všude mělko. Když jsme dorazili na břeh Fumby, viděli jsme skupinky turistů, jak z lodi musí dojít asi 50 metrů na břeh po svých. Vodu měli asi po zadek, a to přitom mnozí neměli plavky ale normální oblečení. Byli jsme připravení, že půjdeme taky pěšky, ale pak jsme zjistili, že pro nás přijede maličká loďka a odveze nás až na břeh. Překvapilo to i našeho delegáta, který pak zjistil, že nám maličkou loďku poslali jen proto, že nejsme Rusové, kterých tady mají místní kvůli jejich bezohlednosti a hlučnosti plné zuby. Naši průvodci na lodi tedy měli radost, že mají klidný den, a my zase že nemusíme jít po svých tak daleko na pláž, protože tam byli ježci. Na ostrově jsme šli nejprve k baobabu. Ten roste hned u pláže a je prostě obrovský a nádherný. Akorát nás štvalo, že do něj turisti vyryli různé nápisy. Od baobabu jsme přešli do restaurace, kde podávali čerstvé langusty a krevety. Naštěstí měli jako přílohu zeleninu i rýži, a taky skvělé placky chapati, tak jsem se najedla i já. K jídlu nám hrála menší skupina hudebníků tradiční hudbu a jedna krásná buclatá černoška k tomu tančila. Sedli jsme si ke stolu se dvěma Slováky, důchodci, a nasmáli jsme se, že jsme se vlastně vůbec nemuseli rozdělovat, protože bordel je v obou státech pořád stejný. Po obědě jsme se na půl hodiny rozprchli po okolních stáncích se suvenýry, kde nabízeli hromady šátků, šatů, triček, náramků i dřevěných výrobků. Nakoupili jsme, co jsme chtěli a šli jsme k lodi. Ptala jsem se našeho delegáta, kdy teda bude ta slibovaná ochutnávka plodů baobabů. Uvědomil si, že na to dnes nějak zapomněli a že už je docela pozdě, nakonec ale poprosil jednoho ze zaměstnanců restaurace, jestli by nám mohl pár kousků donést. Měla jsem o to zájem hlavně já a ta paní ze Slovenska, tak nás dvě vzal s sebou a odváděl někam dozadu. Šly jsme za ním, a zjistily jsme, že to vlastně vůbec nepochopil a odvedl nás ke kadibudkám. Tak jsem mu ještě já znovu vysvětlovala, že nepotřebujeme jít na záchod, ale chceme zkusit plody baobabu. To už pochopil, a zaběhl nám nabrat pár kousků v malém kelímku. Doběhl za námi na poslední chvíli, než jsme šly do lodi. To už jsme se smíchem vyprávěly delegátovi, kam nás nejdřív odvedl. V lodi jsme hned obě zkusily, jak ty plody chutnají. Z celého plodu se jí semena, která jsou tvrdá, a jen se žužlají a vyplivnou. Jsou obalená v něčem, co nám delegát pojmenoval červené kari. Když jsme zjistili, jak šíleně to barví ústa do růžova, už to zkusil i Adam a pár dalších lidí, a pak jsme se mohli už jen smát, že jsme všichni růžoví. Ještě než jsme se vrátili na Zanzibar, projeli jsme lagunami Fumby, která má neuvěřitelně krásná místa, kde vystupují ostré útesy a tvoří neopakovatelnou scenérii. Nedávno se tam prý natáčel nějaký americký seriál. V klidných vodách lagun jsme chvíli zastavili, pokochali jsme se a pak už jsme vyrazili zpátky na ten maličký ostrůvek, abychom ho viděli i teď za přílivu. Z celého ostrůvku zbyla jen maličká špička písku, která nebyla větší než náš byt. Nebylo ani kam jít ani jak šnorchlovat, protože všechno zajímavé bylo už v docela velké hloubce a na mělčině byl jen písek, tak jsme se brzy vrátili do lodi a odjeli zpátky na Zanzibar. Místo, kde jsme si předtím vybírali v přístavu ploutve, teď bylo pod vodou, která už stoupala i k těm krásným útesům, u kterých jsme se ráno fotili. Všichni už jsme byli unavení, tak jsme jen přešli do autobusu a nechali se odvézt do hotelu. Po večeři jsme si už jen sedli ve společenském prostoru a odpočívali. Večer zakončilo tradiční minidisco a šli jsme spát.

11. 2. Asante sana Unguja! (Děkuji moc Zanzibare!)

A je to tady, poslední den. Ani jednomu z nás se nechce domů. Dopoledne si balíme věci, před 12. hodinou opouštíme pokoj a kufry necháváme na recepci. Dnes jsme se měli sejít s Chanym, Zanzibarcem, kterého zná Adamův kolega, ale nějak se neozval, tak jsme si řekli, že asi nepřijede. Cigaretové papírky a filtry, které jsme pro něj přivezli, protože tady nejsou k sehnání, jsme nechali na posteli jako dýško uklízečkám, spolu s dolarem, který jsme jinak nechávali skoro vždycky. Šli jsme na oběd a mezitím se Chany ozval, že je na cestě. Přemýšleli jsme, co teď, když pro něj už nemáme slíbený dárek, ale nakonec jsem to zkusila a šla zpátky na pokoj, jestli to tam ještě náhodou není. Uklízečka už přišla, dolar si vzala ale papírky a filtry vynesla ven spolu s odpadem a dál uklízela uvnitř. Nepozorovaně jsem papírky a filtry z verandy pokoje vzala a odešla. Zanedlouho už jsme čekali na pláži a hledali Chanyho. Každý z místních plážových kecálků se nás pořád ptal, na co čekáme a všichni pořád říkali, že Chanyho znají. Je to asi běžné jméno na Zanzibaru, protože byl na pláži minimálně jeden další Chany, na kterého se nás snažili všichni směrovat, a nechápali, že čekáme na někoho jiného, kdo přijede ze „Stounu“ (kdo bydlí přímo v Zanzibar city, říká že bydlí ve „Stone“, protože centrum města se nazývá Stone town). Chany už pak konečně dorazil a více než hodinu jsme se procházeli po pláži a kecali. Filtry i papírky mu udělaly pořádnou radost. S Chanym jsme se pak rozloučili a vrátili jsme se do společenského prostoru v hotelu. Naposledy jsme si dávali drinky a odpočívali, rychle jsme ještě zašli na večeři, než nás vyzvedne autobus na letiště. Večeře už sice nebyla v ceně, ale tady je to Hakuna Matata. Z večeře jsme hned odešli na autobus, který už tam byl a posbíral nás všechny i z dalších hotelů a odvezl na letiště. Všichni jsme hned šli k odbavení, kde ale stála paní, která měla v papírech napsanou nějakou českou internetovou adresu a chtěla po nás všech QR kód. Nechápali jsme, o co jde, a hlavně i když nám pořád ukazovala, že tam je přístup na wifi, tak ta wifi nefungovala. Paní pořád opakovala, že kdo nemá QR kód, nemůže jít dál. Pak jsem zjistila, že to je QR kód od našeho ministerstva zdravotnictví, které chce, abychom vyplnili příjezdový formulář… Achjo, ještě jsme ani neodletěli a už teď máme českých nesmyslů plné zuby. Naštěstí jsme s Adamem jako jedni z mála vyplnili papíry už v hotelu, takže jsme QR kód měli a mohli jsme jít dál k vyplňování zase nějakých dalších papírů. Ostatní Češi se nám ztratili z dohledu, došli do čekárny až na poslední chvíli, asi o hodinu později. Zřejmě nějakým způsobem museli zprovoznit ten internet a formuláře vyplnit. V čekárně jsme si našli místo, kde ze stropu nekapala voda a pochopili jsme, proč bylo toto letiště vyhlášeno za nejhorší na světě, co se týče opatření proti koronaviru. Všichni namačkaní na sebe v přeplněné čekárně, nikdo neřešil roušky a žádné testy nikdo neměl. Užívali jsme si poslední chvíle svobody a v čekárně ještě nakoupili pití a Adam objevil v jednom malém obchůdku ta barvící růžová semena baobabu. Ve stejnou dobu jako naše letadlo odlétalo i jiné letadlo do Dubaje, takže byl v maličké čekárně strašný mumraj, lidé nevěděli, kde stát, ještě navíc když se má do letadla nastupovat po zónách. My jsme byli zóna 2, takže se na nás dostalo až asi po půl hodině tlačení se s ostatními. Nastoupili jsme do letadla a rozloučili se s touto krásnou zemí. To už bylo 11 hodin večer a tma.

12. 2. Achjo…

O 8 hodin později jsme přistáli v Dauhá a šli jsme se protáhnout. Před dalším letem jsme měli čas, a já jsem měla hlad, tak jsem si na snídani koupila předražený letištní sendvič. Aspoň že mi paní vrátila v katarských riálech, tak máme na památku zase jiné bankovky. Po dvou hodinách na letišti jsme nastoupili do letadla do Prahy. Let trval 5 hodin, ale měli jsme pocit, že to je tak 5 let, protože nad Tureckem jsme se chytli do obrovských turbulencí. Toto byl můj 27. let v životě a bezkonkurenčně s největšími turbulencemi. Byli jsme navíc po jídle, takže se lidem dělalo špatně, děti volaly maminku a plakaly. Oba jsme už byli taky nervózní. Piloti měli při manévrování co dělat, použili i přistávací klapky a snad všechny možné ovládací prvky letadla. Po skončení turbulencí jsme měli o kilometr menší letovou výšku. Další turbulence, i když menší, jsme si pak zopakovali nad Bulharskem a nad Maďarskem. Nebyly tak silné, ale po těch nepříjemných pocitech nad Tureckem jsme už všichni měli tak nějak menší toleranci k dalším otřesům. Oddechli jsme si, když jsme konečně přistáli v Praze.

Hned na letišti jsme museli jít na test, aby nás pustili do Česka. Z letadla jsem vystřelila co nejrychleji, abychom nemuseli stát tak dlouhou frontu, Adam se mě držel o něco víc pozadu, protože se přes další turisty neuměl tak rychle probít, má prostě široká ramena. :-D Na testech jsme byli mezi prvními, i přesto jsme tam strávili půl hodiny, protože jim ještě mezitím přestal fungovat počítač a pak se zase hádali se vzteklým pánem, který se zlobil, že musí jít na zbytečné testy, a ještě je platit a že v tom má vláda bordel. O 3 100 kč lehčí a s prošťouraným nosem a slzami v očích jsme dostali účtenku a mohli jsme jít domů, aniž bychom zatím mohli znát výsledky. Stejným autobusem a metrem jako předtím jsme dojeli na hlavní nádraží, tam jsme si nakoupili v Burger kingu večeři a šli jsme do vlaku. Celou dobu jsem se třepala jako želé na talíři, byla mi pořád hrozná zima. Adam naopak ožil. Dojeli jsme do Ostravy a domů nás odvezla Adamova mamka. Adamovy kulatiny se očividně oslavily i tady v ČR, protože při příjezdu jsme viděli, že má auto plné balonků a konfet a celé zabalené do potravinářské folie, spousta balonků byla taky ve sklepě a ozdobený byl i plot a dvorek. Udělalo mu to velkou radost, a ještě jsme si psali s kamarády, kteří to celé naplánovali. Pak už jsme padli unavení do postele.

Zpětně jsme oba moc rádi, že jsme na tuto dovolenou jeli. Mohli jsme si na chvíli odpočinout od těch všech opatření, které život v Evropě za poslední rok změnily k nepoznání. V Africe byl prostě klid. Nevím ani, co vypíchnout jako nej. Rozhodně jsem nikdy nikde jinde nezažila lepší moře. Bylo teploučké a naprosto živé, prostě úžasné. Serengeti, park, který byl vyhlášen nejlepším přírodním parkem za rok 2020 byl bezkonkurenční. Opravdu si člověk připadá jako v dokumentu o Africe. Zanzibar je zase nádherný svou svérázností, klidným životem a žádným stresem, jak ho známe v Evropě. Bylo opravdu krásné taky potkat některé pravé masaje, kteří opravdu vyrostli v podhůří Kilimanžára v divoké stepi. Je zajímavé, jak jiný život i přístup k životu mají. Celou dovolenou jsme si moc užili a kdyby to šlo, zůstali bychom tam mnohem déle. Pokud někdo hledá inspiraci, kam jet, když chce jet do ráje, tak mám jasnou odpověď. Zanzibar to u mě ze všech míst, kde jsem kdy byla, vyhrává na plné čáře. :-) Hakuna matata!