Poznáváme svět

Ráno vstáváme v 5:30 a máme k tomu dobrý důvod :) Dnes končí naše ruská víza a v 7:30 nám odjíždí autobus do mongolského Ulaanbaataru. Autobusová zastávka je 2,5 km daleko a obvykle jsme na ni i z ní chodili pěšky. Dnes jsme ale byli líní si přivstat a táhnout se tam se všemi věcmi tak brzo ráno. Ono to nezdá, ale ten jet lag (změna časového pásma) je nepříjemný i po pár dnech. Při vstávání jsem s hrůzou koukala, že doma bychom teprve měli večer a ještě bych asi ani tak brzo nešla spát. 
Čekali jsme, že to ráno bude náročné, tak jsme si už včera večer přes hotel objednali taxi. Bylo u nás na čas, v 6:15. Vzali jsme všechny věci a vyjeli na autobusové nádraží. Byl to řidič mongolského původu a auto mělo řízení vpravo. Koukala jsem na rozdíly oproti řízení vlevo a musím říct, že bych minimálně ze začátku byla ztracená, kde je jaký blinkr, stěrač nebo světlo.
Na autobusáku jsme byli v 6:30. Doporučuje se být tam minimálně půl hodiny před odjezdem busu, kontrola jízdenek, dokladů a uskladnění věcí docela zabere čas. Autobus přijel asi v 6:50, my jsme se mezitím najedli a starou svačinou nakrmili hejno holubů a vrabců. Je hrozné vidět kolik jich je kvůli těm zatraceným plastům bez prstů nebo bez nohou napříč celým světem :(
Nastoupili jsme do autobusu. Je skoro plný. Cesta na hranice je dlouhá asi 3-4 hodiny, po cestě jsme měli ještě čurpauzu a snažíme se spát nebo jíst :D Já ještě navíc píšu a už nevím, kam s nohama, všechno mě už z toho sezení bolí, a to ještě nejsme ani v Mongolsku. Ještě že aspoň máme ten Kinedryl a není mi špatně :)
Asi po 2 a půl hodinách cesty jsme dojeli k hranicím s Mongolskem. Přechod hranic je tady hrozně složitá věc. Nejdřív jsme dojeli k první kontrole, kde si policista prošel autobus a u každého se díval do pasu. Pak jsme jeli dál asi 10 km. Dojeli jsme k hranicím, kde jsme museli všichni opět ukazovat pasy, pak nás pustili dovnitř hraničního přechodu. Vytáhli jsme všechny věci, projeli rentgenem a šli k přepážce, kde jsme dostali razítko, že opouštíme Rusko a vzali si naše imigrační kartičky. Všechny nás vyfotili. Paní na přepážce se mě ptala "vy unika?" Nechápala jsem, poprosila jsem ji, aby to zopakovala. "Vy unika?" Zatvářila jsem se zmateně a hledala, co je na mě špatně. Paní znovu opakovala, tentokrát s jinou výslovností - "ve unika?" Pak už mi to došlo a radostí jsem česky řekla "Jo taaaak, Veronika? Joo to jsem já!" To jí očividně stačilo a pustila mě dál. Až pak mi došlo, že jsem to řekla česky :D Pak jsme šli za další paní a ukázali naše pasy, že máme razítko, a šli jsme i se všemi věcmi do autobusu. Když jsme byli všichni, autobus popojel asi o 100 metrů dál, kousek musel i po tak nesjízdné cestě, že jsem čekala, kdy se převrátíme. Po těch 100 metrech nás znovu čekalo vytahování všech zavazadel, kontrola pasů a víz, a znovu rentgen věcí... Tentokrát už na mongolské straně. Ještě počítání, kolik nás je, a mohli jsme jet. Hned za kontrolou byl bankomat. Šli jsme hned vybrat peníze. Nepamatovala jsem si z hlavy kurz, jen jsem věděla že 1 tugrik je skoro "nula nula nic". Bankomat nabídl 10 000, 20 000 nebo 50 000. Tak jsme vzali 20 000. Sedli jsme do autobusu, znovu tam napasovali všechny věci a koukali, kolik jsme si to vlastně vybrali peněz. 20 000 je 172 kč :D Tak to jsme si rovnou mohli vzít víc :D 
Kousek za hranicemi jsme zastavili u restaurace. Stály tam místní ženy a rozměňovaly peníze. Vyměnili jsme rovnou rubly i eura, co jsme měli. Máme u sebe 120 000 tugriků, a přitom to vlastně pořád není žádná velká částka :D V restauraci jsme se naobědvali za 10 700 a sehnala jsem dvě simky za 27 000. Tahle měna mě těmi nulami ubíjí :D :D 
Po jídle v restauraci jsme nasedli zpět do autobusu a mířili dál na Ulaanbaatar. Snažila jsem se zprovoznit simky a dobít do nich kredit. Na to jsou samozřejmě jen mongolské návody a ani 3 různé překladače nejsou schopné nic přeložit. Ani z mongolštiny do angličtiny, ani do ruštiny, ani do češtiny. V autobuse jsou naštěstí dva Mongolové, kteří umí rusky a s těmi jsem to nějak rozlouskla a kredit dobila. Kromě těch dvou je tu spousta různých národností. Samozřejmě rusové a mongolové, ale i několik dalších párů, které podnikají překvapivě podobnou cestu jako my, trasa Rusko-Mongolsko-Čína je asi oblíbenější, než se zdá. Jsou mezi nimi francouzi, rakušané, italové a izraelec. Je moc fajn narazit na evropany a konečně slyšet nějakou ucházející angličtinu, v tom zatím Rusko i Mongolsko hodně pokulhává a lidí znalých jazyků je tady jako šafránu. Většina dospělých rusů byla na úrovni, kterou bych přirovnala zhruba 6.-7. třídě v české škole, a to ještě ledasco od školy zapomněli.
Cesta do Ulaanbaataru byla až po město Darkhan asfaltová, i když plná koz, krav a koní, takže jsme pořád troubili. Od Darkhanu dál vedou jen uježděné koleje v bahně. Doslova v bahně, protože prší. Asfalt je tu jen občas kousek. Tahle cesta je mimochodem označená jako dálnice. Autobus jede maximálně 20 km/h a v bahně sebou smýká. To je asi ta karma, kterou zmiňoval jízdní řád. Čas odjezdu v něm byl napsaný přesně, ale pak už tam bylo jen "Cesta trvá 10-12 hodin, podle dopravní situace a vaší karmy". Buddhistické země mě baví :D 
Do Ulaanbaataru jsme opravdu přijeli pozdě, až v 9 večer. Byla už tma. Nestihli už bychom ani koupit jízdenky, které jsme dnes chtěli mít vyřízené. Vystoupili jsme z autobusu, ze kterého nebylo ani možné vylézt, jak ho obklopili taxikáři nabízející odvoz. Vyslala jsem Adama pro zavazadla a hned jsem za sebou v hluku mongolohrůzoangličtiny těch taxikářů slyšela mužský hlas, který se mě perfektní angličtinou zeptal, jestli mám zájem o taxi nebo nějaký z nabízených výletů. Byl to mladý pohledný kluk a já jsem si řekla, že taxík stejně potřebujeme, tak aspoň s někým, s kým se domluvím. Řekla jsem ještě, že si musím vybrat peníze a kluk mě doprovodil až k bankomatu, ke kterému bych jinak bloudila sto let. Pak jsme nasedli do taxíku a viděli, že už mezitím ulovili i další tři mladé lidi z našeho autobusu. Pár rakušanů a samostatně cestující izraelec. Jeli jsme nejdřív do jejich hotelu, pak k nám. Cesta byla neuvěřitelně ucpaná, takže těch pár km přes město trvalo asi hodinu. Celou dobu jsme si všichni skvěle pokecali. Kluk, který nás tam sehnal se jmenuje Bay a dal mi na sebe kontakty kdybychom se potřebovali na něco zeptat. Je z Ulaanbaataru a je mu 26. Tipla bych ale tak 22. Zná Petra Čecha, protože hrál v Chelsea. Umí anglicky díky tomu, že vystudoval v Jižní Korei ICT a prý dlouhodobě reprezentuje Mongolsko na mezinárodních matematických soutěžích. Nechápala jsem, proč se někdo s takovým mozkem živí "jen" ježděním s turisty taxíkem. Teda pokud nekecal, že jo :D Zkusila jsem ale trochu googlit a vypadá to, že nekecá. Myslím si, že tady má dobrý plat, protože anglicky se tady aspoň nějak základně dorozumí jen 15 % lidí, z nichž většina je v zahraničí. Těch pár, co tu zůstali, by měli platit zlatem. Obzvlášť Baye za tak dobrou jazykovou úroveň.
Pár rakušanů byl mladší než my, kluk měl 22 let a holka 19. Jeli skoro stejnou trasu jako my, taky se začátkem v Rusku a koncem v Číně. Izraelec měl 24 let a zrovna skončil svou povinnou tříletou službu v armádě. Ženy u nich povinně slouží 2 roky. Je u nich prý tradice, že se po vojně lidé sbalí a klidně i na několik let zmizí v zahraničí a jen objevují svět. Našemu řidiči bylo 30 a má tři děti, z toho jedny dvojčata. Byla to příjemná hodina v taxíku. 
Když nás vysadili v hotelu, zaplatili jsme za taxi 10 000 tugriků. Přišli jsme do hotelu a já jsem se zeptala "по русски or in english?" Pán u recepce neváhal a zavolal něčí jméno. Volal ho dokud osoba nepřišla. Byla to mladá slečna, tak jsem předpokládala, že když ji volal, jeden z těch jazyků ovládá. Ani jeden. Na jejím papíře jsem našla své jméno napsané v azbuce a opakovala jsem, že to jsem já a že tady mám rezervaci, zatímco ona hlasitě žvýkala žvýkačku s otevřenou pusou. Nakonec jsme to zvládli, zaplatili 55 000 a šli do pokoje. Byl docela útulný, až na to, že ve sprše tekla jen ledová voda. Brrrrrr. Ale pak jsme spali jako zabití :D