Poznáváme svět

Vstávání brzo se nám moc nelíbí, ale výlet k Bajkalu za to stojí. V 8 nám jel autobus z autobusového nádraží, kam jsme museli ještě dojít 2,5 km. Zvládli jsme to včas. Přišli jsme na nádraží kde ráno nebylo celkem nic, kromě pár lidí, holubů a vrabců a úplně prvních otevírajících se stánků. Našli jsme svůj minibus a nastoupili do něj. Uvnitř měl na oknech nahoře malé záclonky a sedadla byla alespoň o třetinu menší, než jsme zvyklí v Evropě. Tlustý člověk by měl rozhodně problém, i Adam přesahoval na mé sedadlo, a to ani není nějak široký. Každý tady má své sedadlo, není možné koupit jízdenku bez místenky. Pak se ale taky stává, že už prostě nejsou místa, takže když si nekoupíte jízdenky včas, nikam nejedete. Cesta trvala 3 hodiny a zhruba v půlce jsme měli krátkou zastávku. Bylo docela zrádné, že zatímco my jsme jeli do Gorjačinsku, jedna z dřívějších zastávek se jmenovala Gremjačinsk. Pletli si to i rusové, jeden pán málem vystoupil kde neměl. Autobus jel dost rychle a byli jsme tam skoro o půl hodiny dřív. Ale vyklepaní z ruských cest, které naše tlumiče sotva mohly zvládat.
Po necelých 3 hodinách jízdy přes hory a lesy (s mnoha spadlými a ohnutými břízami - kdo ví, jaká vichřice tady byla - už to musí být dlouho, byly tu i varovné pevné značky) jsme vystoupili v Gorjačinsku. Autobusové nádraží bylo vlastně jen normální menší parkoviště, po kterém chodily krávy a všude byly stánky se suvenýry. Naše první kroky směřovaly do kasy pro zpáteční jízdenky, protože jsme měli strach, aby ještě byla místa (to je tak pitomý systém, že vás klidně nechá v pustině, když už vyprodá svou denní dávku jízdenek). I přesto, že jsme tam byli mezi prvními z našeho minibusu jsme jízdenky na spoj ve 4 hodiny, který jsme chtěli, už nedostali. Museli jsme vzít pozdější minibus a jet zpátky do Ulan Ude až v 6 večer. Ale byli jsme rádi, že máme aspoň něco, protože přespání v Gorjačinsku by byl velký problém na další dny a naše končící víza. 
Prodej jízdenek je tady kapitola sama o sobě. Vystojíte si frontu, přijdete k přepážce a řeknete paní v kolik hodin, kam a v kolika lidech chcete jet. Ona se podívá na dostupné jízdenky a řekne, že to už nejde. Nabídne alternativu, pokud je. Souhlasíte, protože nemáte na výběr. Ona si něco zapíše do obyčejného sešitu. Pak sáhne po jízdenkách, které ručně vypíše, vystřihne z nich zvláštní tvar, který vypadá jako vesmírná loď ze StarTreku a dá vám je. Řekne, ať znovu přijdete v 6. Nechápete proč, ale vzhledem k frontě za vámi už raději jdete. 
S jízdenkami v ruce jsme vyrazili k Bajkalu. Bylo to asi 1-2 km daleko a cesta vedla přes les, ve kterém byla asi miliarda komárů. Bajkal tím je pověstný. Z nějakého důvodu jim Adam připadal chutnější, a zatímco já jsem jich od sebe odehnala jen asi 20, za ním letěl celý oblak. Vypadal jako kráva obsypaná mouchami a nevěděl kde dřív plácat. Než jsme došli k Bajkalu, vynalezl způsob chůze, který komárům ztěžoval přistání, zahrnoval totiž rychlý pohyb všech končetin všemi směry najednou. Nemohla jsem ho ani litovat, jak jsem se musela smát :D 
Že už jsme blízko jezera jsme poznali rychle, hrála tam hlasitá hudba a na zemi byl navezený písek, který dělal tak vysokou hradbu, že z lesa ani nebylo vidět na jezero. Když jsme vylezli nahoru, připadali jsme si jako na pláži. Nebylo ani vidět na druhý břeh jezera, které je tak velké, že tvoří i vlny. Bylo ještě chladno (o půl 12). Sedli jsme si na pláž a odpočívali. Kolem bylo vidět spoustu lidí na dovolené, kteří na okraji lesa stanovali. Opodál stály i chatky, které šlo pronajmout. Většina lidí tady přijela autem, což v tom písku často dělalo problémy, nebylo těžké zapadnout. Pozorovali jsme, jak se tady řeší situace, kdy auto zapadne. Nejdřív zkouší jet dopředu, dozadu, trochu do boku, tam i zpátky, čímž jen prohlubuje vyjeté koleje. Po tom, co je slyšet první křupnutí nárazníku, nebo nějaká kolize se stromem, kamenem apod. se přidají okolní muži. Seskupí se kolem auta s alkoholem v ruce a všichni na řidiče společně volají "Davaj, davaj!", zatímco on pořád jezdí dopředu a dozadu a turuje motor. Přibližně za 15 minut volání "Davaj" někoho napadne, že by ho mohli třeba vytlačit. Položí alkohol, opřou se do auta a to je během 10 vteřin z problému venku. Z nějakého důvodu je ale pravděpodobně ta počáteční dlouhá fáze pokřikování nutná a není možné ho vytlačit hned. Řidič konečně odjede a zbylí muži jdou pít, nebo když už jsou po kupě, začnou si dokazovat, kdo je větší chlap, přátelskou bitkou z legrace.
Na pláži zhruba co 100 metrů leží někdo opilý. A chodí sem pít krávy, které většinou bez ostychu překračují lidi ležící na písku, za hlasitého křiku žen nebo dětí, které se krav bojí. 
Zůstali jsme tady celý den. Adam se většinou schovával do stínu pod stromy a stěžoval si, že svítí slunce a je mu horko (upír). Já jsem se nadšeně vyvalila přímo do písku na pláži a vstřebávala sluneční paprsky, pozorovala okolí, hrabala se v písku a kamíncích a občas šla namočit nohy do vody. Zkusila jsem kapku vody a byla opravdu sladká. Je to zvláštní, když má člověk pocit, jako by byl u moře. Protože ale takhle obrovsky hluboké jezero sotva místní slunce prohřeje, měla voda jen 9 °C. Nikdy jsem tedy nedošla dál do vody než do půli lýtek. I pro Adama to prý bylo studené. Spousta lidí se ale v klidu koupala a plavala. Asi čtvrtina přitom neměla plavky, koupali se ve spodním prádle. 
Do místní restaurace jsme si zašli na jídlo, dala jsem si vareniki s kapustou a zelím a Adam kotletku (karbanátek) s bramborovou kaší. Objevili jsme taky půjčovnu lodí a na půl hodiny si půjčili katamarán. Chtěla jsem vědět, do jaké hloubky je vidět dno. Ani jsme se nedostali tak daleko, aby vidět nebylo. Byli jsme asi 60-80 m od břehu a pořád jsem rozeznávala velké kameny na dně. Parádní. Ve Středozemním moři si člověk kolikrát nevidí ani na nohy. Z lodě jsem si všimla, kolik je ve vodě larev komárů. Je to jako líheň. Kromě komárů byly ve vodě malé rybky, nad vodou racci a všude z lesa vylétávali černí velcí tesaříci. Byli tady nádherní motýli, úplně jiní než u nás, a na zemi spousta velkých mravenců. Les byl skoro jen borovicový. 
Odpoledne si ještě Adam dal kafe v restauraci a šli jsme zpět do města k zastávce. Po cestě jsme si všimli, že tam, kde je vůbec udělaná cesta, není ani pořádně z asfaltu. Je to spíš tér s minimem štěrku. V tom horku byla cesta tak měkká, že v ní zůstávaly obtisknuté vzory pneumatik aut. Středová bílá čára se roztékala do všech stran a byla úplně vlnitá.
Prolezli jsme obchody a koupili nějaké suvenýry, pití a jídlo (pirožky a takové malé rohlíčky ve tvaru srdíček, které chutnají úplně jako takové ty české rohlíky ve tvaru podkovy, které jsou trochu tmavé, posypané mákem na bocích a cukrem uprostřed. Už jsem je ani dlouho neviděla v obchodě). Na parkovišti jsme taky pozorovali krávy, jak chodí sem a tam, kálejí a močí kde zrovna jsou.. Byli tam taky psi, kteří u lidí žadonili o jídlo. Sledovali jsme taky auta. Poměr aut s prasklým a dobrým čelním sklem byl 1:1. Poměr aspoň trochu nabouraných a nenabouraných aut byl 8:1. 
Zašli jsme taky ještě do kasy s jízdenkami, jak nám paní řekla. Dali jsme jí jízdenku, ona na ni jen napsala číslo autobusu 643 a sedadla 24 a 25. Šli jsme do autobusu. Ptala jsem se řidiče, jestli jsme ve správném a říkal že jo. Tak jsme si sedli. Za chvíli ale přišli další lidé s místenkami na stejné sedadlo. Nechápali jsme, co se děje, navíc jsme zrovna někde založili své jízdenky. Rychle jsme je hledali, abychom nezůstali v Gorjačinsku. Ti druzí lidé ale měli číslo autobusu 606, my 643. Tak jsme šli za řidičem a dívali se na číslo tohoto autobusu, bylo to 346. Tak už jsme fakt nevěděli. Řidič ale řekl, že jsme špatně my. Rychle jsme brali své věci a letěli na vedlejší autobus a chytali svá místa než odjede. Stály tam 4 autobusy a na všech bylo napsané stejné číslo 346. Kdo se v tom pak má vyznat? Nakonec jsme ho našli. Sedli jsme si a vyrazili konečně do Ulan Ude, spokojení, že jsme to s těmi autobusy zvládli. 
Cesta byla zase rychlejší než měla. Řidič pořád předjížděl a my na těch děravých cestách jen poskakovali na sedačkách. Připoutali jsme se, abychom neodletěli ze sedadel. O pás jsme se ještě museli přetahovat s nějakými mongolkami, které byly 3 a pásy měly 4, tedy i jeden náš. V Ulan Ude jsme byli před 9 a naštěstí nám řidič zastavil na druhé straně města, mnohem blíž k hotelu. Po cestě do hotelu jsme ještě zašli nakoupit Aljonky, místní tradiční čokolády. Večer jsme se museli sbalit, protože ráno byl naplánovaný odjezd do Ulaanbaataru. Poprosili jsme recepční aby nám objednala taxík, protože jsme byli unavení už jen při představě, jak se nad ránem ploužíme se zavazadly těch 2,5 km. Recepční jsme kvůli tomu naháněli asi půl hodiny. Už od našeho příchodu telefonovala. Dali jsme najevo že s ní potřebujeme mluvit, kývla a ukončovala hovor. Za 10 minut pořád telefonovala... Nemělo to konce, tak jsem znovu vylezla a dala najevo, že s ní potřebujeme mluvit. Do telefonu opakovala "počkej chvíli, mám tady hosty, zavolám za 5 minut, počkej chvíli...". Tahle fáze trvala dalších 10 minut a nic se nezměnilo. Znovu jsem za ní šla a tentokrát už jsem na ni rovnou začala mluvit, i když pořád telefonovala. Za minutu hovor opravdu ukončila a konečně začala něco dělat a taxík objednala. 
Adam si sice stěžoval celý den, ale až teď večer jsme si všimli, jak je od sluníčka spálený. A hlavně jako vždy strašně trapně, má opálené oblečení, sandály, hodinky i brýle. A to si ještě chtěl dát šátek přes čelo :D :D To by vypadal :D Už tak stačí ty brýle, ty má přesně i s bočními nožičkami. Obrýlená ředkvička. Já jsem na rozdíl od něj pěkně do hněda a zvýraznily se mi pihy. Adam se večer dobrovolně mazal krémem, i když to nesnáší, takže ho to asi fakt pálilo. Pak už jsme jen šli konečně spát.