Poznáváme svět

Tak tahle noc byla mazec :D Nejsem vyspaná ani trošičku. Adam prý docela jo, ale ještě dospává (je čtvrt na 12). Miminko bylo přes noc překvapivě hodné, ale muselo mít asi pořád výhled na obličej maminky. Předpokládám, že ještě špatně vidí, ale kdykoliv byl obličej mimo dohled, spustil se pláč. Spali jsme s rozsvíceným světlem celou noc. Adam byl tak hodný, a nabídl mi výměnu míst - na to jeho totiž svítilo méně, a on se vyspí fakt kdekoliv. S radostí jsem přijala, ale kvalitní spánek mi to nezaručilo. Asi je to tím, že jsem žena v produktivním věku, ale vzbudilo mě každé vydechnutí, vzdech nebo mlasknutí toho miminka! Vždyť ani není moje! Na jednu stranu obdivuji přírodu a evoluci, jak skvěle nás ženy k mateřství vybavila, na druhou stranu jsem se vážně chtěla vyspat. Nad ránem navíc vypli světla (ve vlaku si můžete svítit jen když je venku tma), takže maminka otevřela dveře, aby k nám šlo světlo. A co líp, nějaké prase kouřilo na záchodě (2x) i přesto, že je to zakázané, smrdělo to přes celý vagón. Takže adieu spánku. 
Když už se nedalo spát, aspoň jsem využila příležitosti a z okna vyhlížela i to, co jsem myslela, že neuvidím, protože jsme to míjeli v noci a nad ránem. Město Irkutsk je menší než bych čekala a připomínalo mi trochu Krasnoyarsk, možná i tím vyhlídkovým kolem, které tam bylo taky. Řeka Angara, která Irkutskem protéká, je úžasně čistá. Vytéká z Bajkalu a protéká Irkutskem, ústí do Jeniseje. 
A odpoledne jsme konečně dorazili k Bajkalu. Je tak čistý, že ani není v dáli vidět, kde končí jezero a začíná obloha. Nádherné místo. Když už tady jsem, připomněla jsem si pár čísel, faktů a nej, které tohle jezero má, takže malá geografická vsuvka:
- Je to nejstarší jezero na světě - 25-30 mil. let (my jsme tehdy ještě vypadali zhruba jako dnešní lemurové) 
- Objemem vody je to největší sladkovodní jezero na světě (má více vody než severoamerická Velká jezera dohromady)
- Obsahuje 22-23 % světových zásob povrchové sladké vody
- Bezesporu patří k nejčistším jezerům na světě
- Je to největší kryptodeprese na světě - tedy proláklina vyplněná vodou, jejíž hladina je nad úrovní hladiny moře a dno pod úrovní hladiny moře
- Dno je v hloubce 1 186 m pod hladinou moře, ale od hladiny samotného jezera je to 1 642 m. Ještě dalších 7 km pod dnem je Bajkalská proláklina vyplněná jezerními sedimenty, ze kterých se daří číst neuvěřitelně zajímavé informace o klimatu a přírodě Země v minulosti
- Bajkal je 79 km široký a 636 km dlouhý

A jak tahle 8 km hluboká a přes 600 km dlouhá prasklina v Zemi vlastně vznikla? Otevřete si mapu Asie a najděte si Indii. Ta se už asi 150 milionů let sune severovýchodním směrem, původně byla součástí Afriky. Když asi před 40 miliony let narazila na tehdy už Eurasijskou desku (už dávno stál Ural a byli jsme s Asií spojení), vytvořila dnešní nejvyšší suchozemské pohoří na světě - Himálaje. Ty stále ještě rostou a Indie se dál pohybuje SV směrem. Ani Himálaje nestačí k tomu, aby se všechna energie vybila. A tak se začala Eurasie trhat. No a podívejte se, jakým směrem je od Indie první obří prasklina? Přesně, na SV, a je to právě ta Bajkalská :) Oblast Bajkalu je seismicky hodně aktivní a proláklina se rozšiřuje asi o 2 cm za rok. 
A tady jsme my. Dva turisti z Evropy, kteří si tuhle krásu nemohli nechat ujít :) Cesta podél Bajkalu trvala asi 3 hodiny, během kterých jsme většinou jeli po samém břehu jezera (třeba i 10 m od něj). Užili jsme si tak pohled na celou jižní stranu Bajkalu a u toho se i naobědvali. Poté se vlak odklonil východním směrem a přijeli jsme do Ulan Ude. Je to trochu nezvyklé, protože drtivá většina turistů prý za Bajkalem míří z Irkutsku. Dává to smysl, to město je mnohem větší než Ulan Ude a má mnohem více památek, které může ukázat. Ale byla by nuda dělat všechno tak, jako ostatní :) Ulan Ude je sice menší, ale mnohem víc "Sibiř", než turistům přizpůsobený Irkutsk. Raději uvidíme realitu života v této oblasti :) 
Když jsme vystoupili z vlaku, čekalo na nás prašné polorozpadlé město. Hned na nádraží Adam zavadil o nějaký kabel a vedle něj spadla z lešení deska i s elektřinou. No ještě že ho netrefila. Do hotelu bylo nutné zavazadla často přenášet, i když já mám batoh na kolečkách, ale povrch chodníků je tady často písčitý nebo kamenitý, pokud tady teda jsou. Do města doporučuji ideálně pohorky a oči ze všech stran kvůli neustálému šílenému provozu. Stromy nad chodníky mají větve střižené hodně nízko, lidé jsou tu docela malí, ale Adam neví, kam s hlavou :D Já to mám tak tak. Došli jsme do hotelu, naštěstí tady opravdu je a ubytoval nás, bezdomovci nejsme. Baví mě, ze čím dále jedeme na východ, tím vtipnější naše ubytování je. Pokoj je vybaven ve stylu "čím víc barev a vzorů, tím víc Rusko". Snad úplně všechno tady má nějaký šílený vzor, od tapety, přes povlečení postele, závěsy, stůl i podlaha. To nejde popsat, to musíte vidět (fotky na rajčeti). V koupelně teče z červeného kohoutku studená voda a z modrého teplá. Tak to bylo i v Krasnoyarsku a začínám mít pocit, že to nebyla náhoda, jen tomu moc nerozumím. Vše opět funguje na 50-80 %. Toho jsem si tady všimla už od Petrohradu a čím dále jedeme, tím víc je to pravda. Mám takový pocit, že rusové jsou strašní fušéři. Za kohoutkem od umyvadla je díra do stěny? Nevadí, kohoutek přece funguje i tak. Tapeta přilepená kdo ví čím? Nevadí, ještě se neodlepila celá. Děravé tričko? Nevadí, to hlavní přece zakrývá. Vana sprchy úplně nakřivo? Nevadí, voda se nakonec do odtoku dostane. Nabourané auto? Nevadí, ještě jezdí. Nabourané je tady mimochodem tak asi každé desáté. Ani u autobusu nikomu nevadí, že jezdí celý den s úplně prázdnou pneumatikou. Vždyť jede i tak :D Připadá mi to, jako by v celém Rusku nebyl šikovnější dělník, než jsem třeba já. A to je co říct. Protože sorry, ale sestavit sprchu tak, aby byla všem nebezpečná, nakřivo a všude protékala, zvládnu taky :D Stejně tak o vedení trubek a drátů se tady taky nějak nepřemýšlí, prostě kam je to potřeba, tam se to nejbližší cestou vede. A je úplně jedno, že to je hnusné a třeba i zabraňuje úklidu, ale hlavně že trubka funguje :D 
Zůstáváme tady dvě noci. Nechali jsme své věci v hotelu a vyrazili pro předem objednané lístky do Ulaanbaataru, protože to je ta nejdůležitější věc, kterou tady musíme zvládnout, končí nám ruská víza. Jdeme po ulicích plných písku a kamení, občas třeba i drátů apod. Snažíme se nezlomit si nohu nebo se nenechat srazit troubícími auty. Všimli jsme si, že tady má více aut volant vpravo než vlevo. Bylo pěkně vidět při přejezdu celé země, že na západě to bylo naopak a postupně stoupalo množství těch pravostranných. 
Je docela makačka najít přechod na druhou stranu cest. V centru jsme našli obří sochu hlavy Lenina, podle které jsme poznali, že jsme na Sovětském náměstí. U něj jsme si měli vyzvednout předem koupené lístky do Ulaanbaataru. Po chvíli jsme našli správné dveře a vešli do nějakého paneláku. Zjistili jsme, že lístky nám kupoval mladý místní kluk, který ve svém bytě provozuje hostel, má tam andulku a přivydělává si nakupováním jízdenek pro turisty. Jízdenky jsme si vyzvedli, poděkovali a šli. Hned jsme vyšli na autobusové nádraží koupit jízdenky na zítřejší výlet k Bajkalu. Tady totiž nejde koupit jízdenky moc předem ani online, buď vám je sežene někdo místní, nebo musíte přijít sami včas na autobusák. Prý se taky stává, že už jsou lístky vyprodané a nejedete nikam. Lístky jsme sehnali, ale zpáteční koupit nešlo. To zase musíme u Bajkalu. Budeme to muset udělat hned jako první věc po příjezdu, protože bychom neradi, aby se všechny vyprodaly.
Na autobusovém nádraží jsme se pořádně rozhlédli. Bylo malé asi jako průměrná školní tělocvična v ČR. Autobusy byly spíše jen minibusy. Bylo špinavé, zaprášené, bylo tam spoustu malých jídelen, prodejců všeho možného i nemožného a stánek se suvenýry. Hned u vchodu ležel namol opilý muž, všem to připadalo normální. Zašli jsme si na jídlo do jedné z jídelen. Chtěli jsme ochutnat typická jídla z Burjatska, když už tady jsme.
 Jídelna byla zase špinavá, stará, omšelá a všude létaly mouchy. Objednali jsme si místní knedlíčky buuz, polévku šulen, která je strašně podobná naší nulové polévce. A taky boršč. Jídlo bylo pro mě docela zvláštní, Adamovi chutnalo, já jsem se moc nenajedla, i proto, že v mnohém bylo maso, tak jsem třeba jen zkusila těsto okolo. Šli jsme zpátky do centra nakoupit jídlo na zítřejší výlet. Brzy jsme našli supermarket. S nákupem jsme se vydali do hotelu. Po cestě jsme se ještě zastavili u krásné fontány, která stříkala vodu do rytmu klasické hudby, která hrála přes celé náměstí. Sledovali jsme místní lidi. Je tady asi půl na půl bělochů a mongoloidně vypadajících lidí. Všimli jsme si i mnoha smíšených párů, často i s dětmi. 
Do hotelu jsme přišli brzy a teď se budeme snažit dohnat spánkový deficit po poslední noci v transsibiřské magistrále :) Zatímco v ČR jsou 4 odpoledne, tady už je 10 a přejeme všem dobrou noc :)