Poznáváme svět

Dnes se mi ve vlaku spalo mizerně, i když Adam se prý vyspal v pohodě. Já bez energie, Adam svěží, jsme si ráno sbalili věci. Z oken jsme vyhlíželi pohoří Altaj a poté nás přivítaly dnes již vyhaslé sopky nad městem a široká řeka Jenisej. V 10 hodin jsme byli v Krasnojarsku. Potěšilo mě konečně krásné počasí, 26°C, polojasno. Adamovi bylo zase horko. Ještě na nádraží jsem si dala blin a Adam smaženou "kalbasu" s bramborovým pyré a k tomu "kotletku" (něco jako karbanátek). Naše první cesta vedla do hotelu. Před nádražím jsme objevili parkoviště s desítkami autobusů a trolejbusů a snažili se zorientovat, jak se dostaneme kam potřebujeme. Na internetu je totiž problém jakékoliv informace z tohoto města sehnat. Naštěstí mají na zastávkách moc pěkně přehledné mapy tras autobusů i trolejbusů. I když mi připadalo na hlavu, že je na mnohých trasách několik různých čísel linek. Nastoupili jsme do trolejbusu č. 13. Aktivně jsem se hned hrnula k řidičce s otázkou, kde seženu jízdenky. Odpověděla mi, že s námi jede průvodčí, čehož jsem si ani nevšimla. A ani jsme neměli tušení, jaký význam pro nás tyto dvě ženy budou mít později. Sedla jsem si na místo, na Adam mezitím naskládal zavazadla. Přišla k nám průvodčí. Neustále úsměvavá pihovatá paní, která mi nějakým rysem strašně připomínala mou mamku, akorát byla starší. Možná to bylo těmi nezkrotnými vlasy, které obě mají skoro stejné. Průvodčí viděla, že se tady moc nevyznáme a s úsměvem si vytáhla z Adamovy ruky právě tolik peněz, kolik potřebovala. Na prsou měla pásku s jizdenkami, které byly narolované jako toaletní papír. Odrolovala dvě a utrhla nám je. Za každou jsme zaplatili 19 rublů. Šla ještě zkasírovat další cestující a přisedla si k nám. Ptala se, odkud jsme, kde jsme ubytovaní, jak se nám tady líbí, mluvili jsme o počasí i o zajímavostech ve městě a o cestování. Cesta trvala asi hodinu, ke konci už na nás neměla čas kvůli většímu počtu cestujících. Ale nenudili jsme se - tady jsou podle našeho pozorování lidé zvyklí se bavit s kýmkoliv (a taky je tady normální, že má většina lidí spoustu zlatých zubů). Kýchla jsem, a cizí starý pán mi popřál zdraví. Poděkovala jsem. Poznal, že nejsem místní a ptal se, odkud jsme. Když se dozvěděl, že jsme z Česka, následovalo asi 5 minut jeho povídání o tom, že jsme byli Československo, a už nejsme kvůli američanům. A taky můžou za druhou světovou a teď zase přece dělají bordel v Pákistánu. "Amerikanci" jsou podle něj odpověď úplně na všechno, ještě o to lépe, když paní z vedlejší uličky hlasitě souhlasila. Pán vystoupil o pár zastávek dříve než my. Rozloučili jsme se s milou průvodčí a šli hledat hotel. Po hodině hledání a vyptávání se jsme ale uznali, že tady asi hotel není. Zase z nás byli bezdomovci. Naštěstí teď nebyl večer, jako minule v Petrohradu. Hledala jsem nový hotel na booking.com a našla jsem nějaký na pobřeží Jeniseje. Docela drahý, ale nebyli jsme v situaci, kdy bychom si mohli vymýšlet. Šli jsme tedy k nejbližší zastávce a čekali na spoj zpátky. Hodila se nám zase třináctka, jela zpět k nádraží - trasy jsou tady u všech linek uzavřené, takže jezdí stále dokola. Třináctka přijela a my nastoupili. Zjistili jsme, že jsme zpátky v tom stejném trolejbuse, se stejnou řidičkou a průvodčí. Ta se na nás zase usmívala a ptala se, co tady děláme pořád se všemi zavazadly. Říkali jsme jí o tom, že jsme zase narazili na hotel, který neexistuje, a že jedeme zpátky do centra něco najít. Říkala, že nemáme nikam jezdit a hledat, že nám něco domluví. Na konečné zastávce (na vlakovém nádraží) jsme zastavili, řidička si dala chvíli pauzu a průvodčí mezitím telefonovala. Sehnala nám maličký byteček k pronájmu na tu jednu noc, kterou jsme potřebovali. Řidička mezitím přišla a vyráželi jsme na další okruh okolo města. Svezly nás na zastávku k našemu bytu. Průvodčí nám vysvětlila kudy jít, napsala adresu i telefon na administrátora ubytování. Popřála šťastnou cestu a my jí moc poděkovali. Vystoupili jsme a šli k bytu. Chvíli jsme čekali, než administrátorka dojede. Za pár minut byla u nás a pustila nás do domu, dala klíče, vzala si peníze a odešla. S radostí jsme odložili zavazadla a po dvou dnech ve vlaku jsme se osprchovali a lehli si na postel, která se nehýbala, což bylo strašně super :D Naložili jsme ještě prádlo do pračky a šli do města. Bylo už docela pozdě, tak jsme si řekli, že to dnes nebudeme hrotit, a nejspíš něco nestihneme. Vynechali jsme nejvzdálenější památku, kapli Paraskeva Piatnitsa. Ale co se dalo dělat. Sedli jsme na první autobus, který mířil směrem do centra. Uvnitř jsme zjistili, že jsou autobusy dražší než trolejbusy, stojí 26 rublů. Opět jsme si lístky koupili u průvodčí. Tento řidič bral jízdu pěkně hopem, jezdil rychle a zatáčky klopil tak, že jsme mysleli, že se vyklopíme i my :D Tam, kde to vypadalo jako nejblíž k náměstí, na které jsme mířili, jsme vystoupili. Měla už jsem hrozný hlad, tak jsem přemluvila Adama, že půjdeme hned jíst, i když chtěl jít až za chvíli. Hned vedle nás byla restaurace s názvem "Sněz slona", což se k míře mého hladu opravdu hodilo :D Vešli jsme dovnitř. Byla to jídelna, ve které si stoupnete k pultu a vybíráte si jídlo před vámi, které vám nabírají kuchařky v množství, v jakém chcete a v kombinacích, jaké chcete. Všechno vypadalo skvěle a my jsme si naobjednali opravdu tolik jídla, že by to za toho slona vydalo. Všechno bylo skvělé, snad kromě místní limonády z kdo ví čeho, ta byla trochu divná :D 
S nacpanými žaludky jsme se vydali na blízké Náměstí 350. výročí. Vlastně se mi doteď nepodařilo zjistit, co vlastně to výročí oslavuje. Je plné fontán a hned vedle něj stojí divadlo. Hlavně je z něj ale nádherný výhled na Jenisej. Z náměstí jsme hned zamířili k vodě. Podél pobřeží jsme se procházeli asi kilometr. Viděli jsme spoustu ptáků i kachen, stánků s jídlem a další procházející se lidi. Došli jsme až k půjčovně lodiček a neodolali jsme. Půjčili jsme si malou loďku a půl hodiny se plavili po Jeniseji. V místech, kde jsme byli, se nacházelo boční, klidné rameno řeky. Vody bylo maximálně metr, většinou spíše kolem 50 cm. Dno pokrývaly řasy i chaluhy, ve kterých stále něco hledaly kachny. 
Po projížďce loďkou jsme šli do místního central parku. Je plný kolotočů, stánků s jídlem i pitím a různých atrakcí mezi spoustou stromů. Park jsme si prošli, dala jsem si výborné malinové mojito, zase další kukuřici, kterých jsem se ještě v Rusku nepřejedla. Adam si dal tortilu s kebabem, kterou připravovala strašně ukecaná příjemná paní, která se nás taky hned ptala odkud jsme kam jedeme apod. Zašli jsme si na velké vyhlídkové kolo. Dvakrát :D Viděli jsme z něj celé město, a dokonce i tu Paraskevu Piatnitsu, ke které jsme nejeli :) 
Zpátky do bytu jsme došli taky pěšky. Viděli jsme sochu, kterou obyvatelé Krasnoyarsku věnovali v sedmdesátých letech Leninovi. Prošli jsme Krasnoyarské Rudé náměstí s fontánou a vysokou červenou sochou, která vypadá jako hranol zapíchnutý do země. Před bytem jsme zašli do obchodu Pjatěročka, koupili jsme ještě pití a zalezli domů. Bylo už pozdě večer. Šli jsme v klidu spát :) 

A proč jsem vybrala Krasnoyarsk? :) Pohoří Sajany a Altaj, řeka Jenisej, sopečná aktivita a nádherná panoramata dálné Sibiře... Je tohoto strašně moc :)