Poznáváme svět

Ráno jsme se probudili v příjemném domácím hotelu. Zjistili jsme, že nám ještě neuschlo všechno prádlo (není divu, když jsme prali v 11 večer). Suché věci jsme sbalili do batohů a mokré oblékli na sebe, aby uschlo. Nechtěli jsme, aby zase zatuchly mokré celý den v zavazadlech. Sbalili jsme si věci a odnesli je na nádraží do úschovny. O půl 10 jsme byli domluvení s majitelkou ubytování, že jí vrátíme klíče. Na nádraží jsme se zdrželi, tak jsme přišli o pár minut později, klíče jsme jí předali a šli před hotel na autobusovou zastávku. Měli jsme objednaný výlet s vyzvednutím právě před hotelem. Zanedlouho mi volal náš průvodce, ale mobil se mi dvakrát vypnul chvíli po začátku hovoru. Nevím, co se mu nelíbilo. Naštěstí nás náš průvodce našel. Bylo mu asi 35-40, vysoký a příjemně vypadající muž. Představil se jako Vladimir a ukázal směr, kde je naše auto. U něj stál náš řidič, také Vladimir. Z legrace jsem se ptala, jestli mají v Jekatěrinburgu hodně Vladimirů. Smáli se, že prý několik tisíc určitě. Nastoupili jsme s oběma do auta, černého Volkswagenu Polo. Domluvili jsme se, co bychom chtěli vidět. V plánu výletu, který jsme si zaplatili, byla hranice mezi Evropou a Asií, památník obětí Stalinových represí a staré ruské vesničky. Nejprve jsme vyrazili k památníku. Vladimir, průvodce, nám celou cestu vykládal zajímavosti o této oblasti, o historii města i celého Ruska. U památníku obětí nám vyprávěl o hrůzách, které se v minulém století nejen na Sibiři děly. Jak vypadal život v Rusku v době vlády Lenina, Stalina a dalších vůdců, kteří šli za svým bez kousku úcty k lidskému životu. U památníku stojí dlouhé desky popsané jmény obětí i s rokem narození a smrti, které bylo až nepříjemné odečítat a zjišťovat, jak mladí lidé přicházeli o život. Tato zastávka ve mě vzbudila úctu i zájem se o těch hrůzách sama dozvědět více. 
Od památníku jsme vyrazili k hranici mezi kontinenty. Vladimir, průvodce, nám hned prozradil, že těch hraničních kamenů je více. Desítky jich jsou rozloženy podél celé hranice kontinentů od severu až k jihu. Tady u Jekatěrinburgu jsou ale dokonce hned dvě vedle sebe. Jedna, která je blíže k městu, aby se tam dalo dobře vozit turisty, a druhá, která je sice dál, ale geograficky přesnější. Nemohla jsem si nechat ujít tu přesnější, takže jsem byla ráda, že máme individuální výlet a můžeme sami řídit, kam pojedeme. Nejdříve jsme jeli k té bližší městu. Jeli jsme po nové dálnici, která spojuje Rusko od západu až k východu, na podobné trase, jako železnice. Na místě je kovová socha se znakem hranice dvou kontinentů. U té jsme se vyfotili, poskákali jsme si z jedné strany na druhou, a šli do místního obchodu se suvenýry. Tam jsme si koupili pamětní minci a červenou stužku. Ty se už dlouhá léta na tomto místě uvazují k dřevěné konstrukci pro štěstí, na památku, na důkaz lásky, nebo z jakéhokoliv důvodu chcete. Uvázali jsme si i tu svou. Vyrazili jsme dál k druhé hranici. Kousek před cílem jsme zjistili, že asfaltová cesta zmizela a místo ní je tam jen děravá, prašná a špatně vyfrézovaná cesta. Asi ji chtěli opravovat. Řidič Vladimir se hned ozval, že tady aspoň vidíme pravé Rusko. Dodal větu, která mi k této zemi úplně perfektně sedí - "V Rusku nemáme silnice, jen směr" :D K památníku jsme ale dojeli, opět jsme si ho obešli, obeskákali a vyfotili. Tentokrát bez turistických vymožeností a obchodů. Od něj jsme pak už vyrazili po staré původní panasijské cestě, která stovky let spojovala východ a západ, než ji nahradila rychlejší dálnice. Jeli jsme do vesnice Novoalekseyevka. Cesta byla děravá snad ještě více než před památníkem. Ve vesnici jsme viděli stále ještě tradiční domy, většina jich už ale byla přestavěná do moderního stylu. Ty staré byly zajímavé, barevné a typicky ruské. Vladimir nám vyprávěl o tom, jak se stavěly a jak v nich různé věci fungovaly. Vysvětlil nám, proč mají mnohé dodnes právě zelenou barvu - je to typický znak této oblasti, kde jsou bohatá naleziště zeleného malachitu a prášek z něj našel využití právě jako barvivo. Objeli jsme takhle pak ještě tři další vesnice, procházeli jsme se, potkávali starousedlíky, staré i nové domy. Život na vesnici je těžký a špinavý. Viděli jsme i člověka, který si nese vodu v barelech do domu. Viděli jsme klasické kadibudky. Prostě život po staru. 
Z vesnic jsme vyrazili zpátky do Jekatěrinburgu. Vladimir - průvodce docela spěchal, protože měl po nás ještě další objednaný výlet s turisty, vystoupil tedy ve městě. Vladimir - řidič nikam nemusel a tak s námi ještě chvíli jezdil po městě, aby nám ukázal jeho nej. Jezdil s námi i přesto, že už to bylo déle, než jsme si zaplatili. Mluvil Rusky a špatně anglicky, ale dorozuměli jsme se v pohodě. Ukázal nám Vysockou vyhlídku, budovu vlády Tatarstánu a první strašně staré obchodní centrum. Oba Vladimirové byli moc příjemní, Vladimir průvodce byl dobře vzdělaný a Vladimir řidič nám pořád povídal, jak dobře se dá kolem Jekatěrinburgu chodit na houby a jak moc se mu líbilo před lety v Praze a co všechno je na ČR super, nebo na nic. Vyprávěl i historky o pití vodky a místních tradičních oslavách s vodkou a svatbách, které dříve vždy musely zahrnovat vodku a šampaňské a výlet k hranici kontinentů s celou rodinou. Pak nás odvezl do centra do největšího obchodního domu v Jekatěrinburgu, do Greenwiche. Myslím si, že to jméno musí souviset s hranicí kontinentů a Greenwichským nultým poledníkem. V Greenwichi jsme se minimálně 30 krát ztratili :D Hlavní ale je, že jsme se tam najedli. Dali jsme si boršč s čínským jídlem. Protože venku pršelo, ještě jsme chvíli zůstali v obchoďáku. Adam si koupil kraťasy, já ponožky s nápisem Ural a nechala jsem si vyrobit tričko s meme. V kavárně jsme si dali kávu a mojito a šli se projít po městě. Využili jsme "Krasnuju liniu", červenou linii nakreslenou na chodnících, táhnoucí se centrem města. Pokud se jí držíte, projdete kolem všech důležitých památek města. Super věc pro turisty. Má asi 5 km a je uzavřená, bez začátku nebo konce. Z časových důvodů jsme ji neprošli celou. Zastavili jsme se ještě v parku s velkými fontánami. Byla tam spousta holubů, kterým jsme drobili oplatku. Byli na krmení zvyklí a ochotně pro sousto létali i na ruku. Za námi se celou dobu v hlíně popelilo hejno vrabců, občas se některý odvážil přiletět k nám taky pro oplatku. Večer jsme po prohlídce města přešli zpátky do obchoďáku, protože jsme věděli, že tam je stanice metra a neměli jsme odvahu hledat nějakou jinou. I když je jich v Jekatěrinburgu jen 10 na jediné lince metra. Chtěli jsme se před odjezdem ještě najíst. Dali jsme si bliny, boršč a zkusili místní tradiční polévku okróšku. Podává se studená. První ji ochutnal Adam. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak rychle vyplivnout jídlo :D Ochutnala jsem ze zvědavosti taky, ale opravdu mi to nechutnalo. Později jsem se dívala, z čeho to vlastně je. Je to vařené maso, ke kterému se přisype syrová zelenina, především okurka a celé se to zalije kvasem, což je místní obdoba "nedovařeného" piva. Bylo vidět, že polévka po kvasu bublala. Z jídla jsme se vydali na metro. Překvapil mě systém jízdenek - u kasy si za 32 rublů koupíte žeton, který hodíte do stroje a projdete do metra. Žádné laserové čtečky, karty nebo čárové kódy, ale pěkně postaru. Stejný systém, jako jsme znali z Kyjeva. Koupili jsme si dva žetony. Když jsme je dostali, zalíbily se nám, a paní jsme řekli, že bychom chtěli ještě jeden. Poznala, že jsme turisti a smála se, že ho určitě chceme na památku. Souhlasili jsme. Schválně nám našla krásný neopotřebovaný nový žeton. Poděkovali jsme a šli jsme na metro, které nás odvezlo až na nádraží. Tam jsme si vzali svá zavazadla z úschovny, ještě snědli sváču a počkali a vlak. V 10 hodin večer jsme vyjeli dál na cestu magistrálou. V kupé s námi jela jen jedna paní. Škoda, že nám v tomhle krásném městě nevyšlo lepší počasí. 4 dny předtím i potom tam bylo krásně, jen ten náš jeden den pršelo. Asi to tak mělo být. I tak ale víme, že je to krásné místo s příjemnými lidmi.
Lidé se mě ptají, proč jsem jako první zastávku, kromě současného (Moskva) a bývalého (Petrohrad) hlavního města, vybrala právě Jekatěrinburg. Moje odpověď je jasná - Ural!!! Toužila jsem vidět tohle prastaré, a přes své stáří mimořádně zachovalé pohoří. Kéž by mohlo vyprávět, co všechno zažilo. 
Začalo vznikat už před 300 miliony let. V té době se Sibiř, tehdy ještě samostatná deska, tlačila na současnou Evropu. Ta ani neměla kam uhnout, protože severní Amerika s ní ještě velmi blízce sousedila. Někde se ta obří energie projevit musela, a proto na místě srážky Sibiře s Evropou vyrostlo tehdy nové pásmo hor. Ural. Vznikal desítky milionů let. Tehdy bylo toho srážení na Zemi více a právě vznikal superkontinent Pangea. Sibiř si ale pořád nedala pokoj a (nejen) jejím vlivem se pak Pangea rozpadla na dva kontinenty, Laurasii a Gondwanu. Laurasie se pak ještě dál rozpadala na to, co dnes tvoří v podstatě severní polokouli (Severní Amerika a Eurasie), Gondwana dala vzniknout kontinentům jižní polokoule. 
V době, kdy Ural vznikal, se ještě Austrálie držela Antarktidy, Indie Afriky a Sahara byla u jižního pólu pod vrstvou ledu. Amazonka tekla obráceně a byla spojená s Africkým Kongem. Kamkoliv na světě byste došli suchou nohou, Atlantský oceán neexistoval. Tehdy se po Zemi proháněl obří hmyz a trilobiti, teprve se začali vyvíjet první plazi a rostliny se učily, jak vytvořit kořeny a žít i dále od vody. Ural byl svědkem vzestupu i vymírání dinosaurů a vzniku ptáků a savců. Přestál tři velká vymírání - nejen to nejznámnější vymírání dinosaurů před 65 miliony let, ale i mnohem masovější a tvrdší dvě vymírání na konci triasu (200 mil. let) a na konci permu (250 mil. let). 
Zub času se na něm samozřejmě podepsal a celé pohoří je dnes už mnohem nižší a zarovnanější než dříve. Nemůže se výškově rovnat s dodnes aktivními pohořími, jako s Himalájí, Alpami nebo Andami. Jeho věk mu ale za mě dodává právě tu krásu, která mě láká. Opravdu by bylo úžasné, kdyby mohl promluvit, čeho všeho byl svědkem.
Jekatěrinburg přitom leží na místě, kde jsou hory velmi nízké a tvoří tak přirozeně bránu mezi Evropou a Asií. Navíc je bohatý na nerostné suroviny. V novodobé historii se z něj stalo průmyslové město plné hutí a později i strojních závodů. Tady se vyráběly kanóny a zbraně, pak i koleje pro transsibiřskou magistrálu, těžké stroje, nebo třeba materiál pro stavbu Eiffelovy věže. 
Tak už mi rozumíte, proč je toto místo zajímavé? :)