Poznáváme svět

Už tak nějak klasicky se ráno dlouho válíme a nechce se nám ven. Dnes nikam nespěcháme. Hotel musíme opustit do 12 hodin, vlak nám jede ve 13:50. Dopoledne jen balíme zbytek věcí a z hotelu odcházíme už o půl 12. Nastupujeme na tramvaj č. 43. Sice pořád nevíme, jaký má jízdní řád, ani kam jede, ale vypozorovali jsme, že koleje vedou jen jedním směrem, a to kolem stanice metra. V metru nás klasicky čekala kontrola rentgenem, to je skoro povinnost, když u sebe máte více zavazadel. Policista už tak nějak ze zvyku zavelel, že je to ok, a že máme jít dál. Pak si asi něčeho všiml v mém zavazadle. Myslím, že se mu nelíbil ten kapesní nožík, nic jiného nevhodného jsem tam neměla. Viděla jsem jeho zamýšlený výraz a jak si přibližuje snímek z rentgenu. Řekla jsem Adamovi jen "pojď!" a zmizeli jsme z dohledu dříve, než stačil cokoliv říct. 

Když jsme dorazili na nádraží, měli jsme ještě času dost. Usadili jsme se v neuvěřitelně nacpané čekárně na vlaky jedoucí na dlouhé trasy. Adam se vydal objevovat svět a já jsem zatím seděla v čekárně a hlídala zavazadla. Byl pryč skoro hodinu. Už mě to pak nebavilo a tak jsem mu aspoň škodolibě nakousala blin a čekala, kdy si všimne :D Když přišel zpět, náš vlak už stál na nástupišti, takže jsme šli nastoupit. 

Interiér uvnitř vlaku vypadá jako snad ze 70. let. Jsou to strašně podobné vagony těm našim starým od českých drah, akorát tyhle jsou předělané. My jedeme druhou třídou. Jsou tady spací kupé pro 4 lidi. Zavazadla si můžete dát pod spodní lůžka, nebo nahoře je z kupé přístup do úložného prostoru nad chodbou. Každý dostane matraci, přikrývku, polštář, na všechno povlečení, ručník a na stůl ubrus. Na zemi je kobereček. Rusi jsou známí svou oblibou v kobercích a ubrusech. Vlak pravidelně uklízí uklízečky a procházejí prodavačky různých dobrot. Na obou stranách chodby jsou záchody (i když u nás jeden nefunkční), na jedné straně je u záchodu koš a na druhé je samovar - přístroj na horkou vodu. Nepřišla jsem na to, jak funguje, ale dole jsem si všimla otvoru s popelem. Ale nezdá se mi, že by ve vlaku rozdělávali oheň? Nevím. Každopádně máte kdykoliv přístup k horké vodě. Otázkou je její kvalita. O těchto vlacích se ví, že nádrže nikdo desítky let neřešil. Voda je viditelně rezavá, obzvlášť když už je nádrž prázdnější. Beru to pozitivně a říkám si, že nám aspoň nebude chybět železo :D Pokud chcete studenou vodu, kohoutek s tou pitnou nefunguje. Je docela zajímavé v té horké třeba umývat nádobí nebo si čistit zuby - ještě že jsme si vzali obyčejnou balenou vodu. Voda, která ale raději není oficiálně označovaná za pitnou, teče na záchodě (i v umyvadle). Někteří místní ji pijí, my to raději nezkoušíme. Má navíc takový zvláštní systém, že aby tekla, musíte nestále tlačit na páčku přímo v proudu té vody, takže to vždy protéká přes vaše špinavé ruce na nechutném záchodě. Nebo aspoň mám teda pocit, že mám ruce špinavé, možná je to jen subjektivní :D Každopádně z toho pít nechci. Prý ta voda stejně chutná kovově.

Záchod je za mě opravdu největší mínus, je fakt nechutný, smrdí až na chodbu a splachování se děje pěkně dírou na koleje, jak to u starých vlaků známe.

Můžete přecházet i mezi vagony, akorát že kdo z toho má strach v českých vlacích, tak tady by už vůbec nepřelezl :D Musíte projít 4 dveřmi, mezi prostředními dvěma jsou jen plechy, po kterých chodíte, zatímco koukáte jak se pod vámi točí kola a míhají železniční pražce. Není moc kde se chytit, i ty dveře jsou od sebe daleko. Navíc ještě musíte vylézt do kopce a zase zkopce. Je to složité a děsivé :D 

Cesta do Jekatěrinburgu trvá 30 hodin. Děláme si pohodlí a přemýšlíme, co dělat. S námi je v kupé paní, je jí asi 35 let. Ukazuje nám, že tady jsou k sobě lidi opravdu tak ohleduplní, jak se o transsibiřské magistrále říká. Hned nám dává čaje a k zakousnutí sladkosti. Dává se s námi do řeči. Zjistili jsme, že se jmenuje Irina a v Jekatěrinburgu žije. Pracuje v Moskvě. Domů jezdí na pár dní jen jednou za rok. Dali jsme jí plněné šátečky a zanedlouho přistoupila ještě další slečna. Je o pár let mladší než já. Ten rozdíl je obrovský. Zatímco zkušená Irina dál funguje podle starých transsibiřských pravidel, mladá slečna (nevím, jak se jmenuje), si nikoho kromě svého iPhonu a nějakého učení nevšímá. Jsem ráda, že jsem se na tuto cestu odhodlala a neodkládala ji dál, protože mám obavy, že mladá generace za chvíli i tady zapomene, jak to v magistrále vždy fungovalo. Irina je obrovsky ohleduplná. Člověk o ní ani neví. Je tichá, klidná a stará se o pohodu ostatních. Chodí zhasínat, když vidí, že mladá slečna usnula. Ráno nevstává dřív než ostatní, i když je vzhůru. Je skvělá. 

Internet tady moc nefunguje, jen když stojíme na zastávce ve větším městě. Jinak není signál ani na telefon. Irina se divila, že to vůbec zkoušíme, když jsme mezi vesničkami.   Adam zabíjí čas spánkem, já jídlem. Občas vlak zastaví ve větším městě, to vylézáme ven a koukáme na místní maličké obchůdky a bábušky jak nabízejí, co jim na zahradě vyrostlo. Ve městě Danilov jsme objevili zajímavé ruličky s karamelem. Paní říkala, že se jmenují "roliki". Zkusili jsme a jsou úžasné. Karamel ale není až do konce, takže suchým koncem ruliček krmíme holuby. Cesta je nekonečně dlouhá, nejspíš i proto, že stojíme, jak se říká, v každé pr..li. Spát se jde už v 10, tak to tady totiž chodí. 

PS: Toho nakousaného blinu si všiml až večer :D