11. července - Do svidania Sankt Peterburg, zdravstvuj Moskva!
Naposledy se probouzíme v Petrohradě. Zjišťujeme, že naše prádlo z předvčerejška ještě pořád není suché. Je tu hrozně vlhko, venku i uvnitř v našem pokoji. Probouzíme se ve vlhké posteli, z okna voda teče až na zem, sprcha je z večera ještě mokrá, a naše pasy se celé zvlnily. Doufám, že to nebude problém :D Najedli jsme se, vzali věci a šli na vlak. Byli jsme na nádraží radši včas, všude je milion lidí, velké fronty, a hlavně jsme se museli zorientovat odkud odjíždí náš vlak. Hned ve vstupu nás opět kontrolovali, musíte projít rentgenem jako na letišti. Seděli jsme pak v kavárně a čekali na vlak. Když se konečně objevilo na tabuli, že kterého nástupiště nám to jede, prošli jsme zase dalším rentgenem z čekárny ke kolejím. Mám pocit, že z těch rentgenů už budeme za chvíli svítit. Tolik to nehrotili snad ani v Černobylu, a to tam byly kontroly všeho a pořád. Za kontrolou už stál náš vlak - můj splněný sen - rychlovlak Sapsan! :) Jezdí mezi Petrohradem a Moskvou rychlostí až 250 km/h. Kam se hrabe Pendolino. Mezi těmito dvěma městy ujede trasu zhruba stejně dlouhou, jako z Ostravy do Záhřebu, hlavního města Chorvatska. Jenže na rozdíl od cesty do Chorvatska, tohle trvá jen 4 hodiny.
Fotíme se se zkoseným předkem vlaku a nastupujeme. Kolem nás se nacpe celá velká skupina hlasitých španělů, z toho úplně nadšení nejsme, ale Adam kouká na film, já píšu a koukám z okna. Ta rychlost je úžasná, po cestě jsou jen dvě zastávky. Dali jsme si ještě v jídelním vagónu sváču.
Do Moskvy jsme přijeli na čas, v 5 hodin místního času. Čas je tady stejný jako v Petrohradu, tedy +1 hodina oproti ČR. Z vlaku vystoupil obrovský dav lidí. Nevím ani, kolik lidí Sapsan pojme, ale musí to být stovky. Dotlačili jsme se do metra a koupili třídenní kartičku na všechnu městskou dopravu. Ovládání automatu na jízdenky je mnohem přehlednější než v Petrohradu, za to ale vyznat se v samotném metru, to je očistec. Už minule jsem se tady ztrácela a zajížděla kam jsem ani nechtěla. Ale tentokrát jsme to po pár zastávkách v podchodu a sledování mapy zvládli a dojeli (i s přestupem) na stanici u hotelu. Měla už jsem opravdu hlad a chtěla jsem co nejdříve do hotelu odložit věci a jít se najíst. Hlavou mi běžela myšlenka, jestli tentokrát bude ubytování v pohodě. Z Petrohradu už jsem měla strach, že mám počítat s čímkoliv. Našli jsme hotel, přišli dovnitř... chvilka napětí... a všechno je v pořádku! :) Ubytovali nás a šli jsme na pokoj. Ten je docela vtipný, hledala jsem něco levného, ale baví mě, jak jsou tady tapety přilepené lepící páskou :D Ale teď honem na večeři, jsme hladoví! :) Po cestě z metra jsme si všimli obchoďáku, takže směr byl jasný. Svezli jsme se tramvají. Našli jsme nahoře jídelní zónu a opět objevili náš oblíbený Teremok. Dali jsme si zase boršč, bliny, pelmeni, Adam zkoušel i nějaké kotlety, což byly vlastně karbanátky, a já jsem si ještě zašla pro vareniky - vypadá to trochu jako pelmeni, ale místo masa můžete dát dovnitř cokoliv jiného. Vareniky prodávali v jiné restauraci. Stála tam paní a mladý kluk. Šla jsem si objednat. Všimli si, že nejsem místní a začali se ptát odkud jsem, kam jedu, jak dlouho tady budu atd. :D Opravdu moc hezky jsme si popovídali, za chvíli už volali i další zaměstnance z kuchyně zezadu, aby se přišli podívat na tu holku, která je z nějaké republiky, kterou ani neznají, a jede až do Pekingu. Pochválili mou ruštinu, což mě moc potěšilo, protože to není jazyk, ve kterém bych se cítila tak přirozeně, jako v angličtině.
Najedli jsme se, zašli ještě nakoupit a zpátky na pokoj. Šla jsem do sprchy, ale při zavírání na mě vypadly dveře :D stála jsem pod nimi s tekoucí vodou a volala na Adama, ať je jde rychle nahodit zpátky :D Myslím, že i to vypovídá o tom, v jakém stavu náš pokoj je :D I dnes určitě usneme jako zabití.