Poznáváme svět

Protože vstávání není naše nejsilnější disciplína, zase jsme se vzbudili až odpoledne. Sbalili jsme si věci, protože dnes odjíždíme zase dál. Ve 12 hodin jsme vrátili klíče, a na recepci ještě na chvíli nechali zavazadla. Měli jsme poslední den v tomto městě tak jsme ho chtěli využít něčím příjemným. Adam přišel už večer s návrhem, na který se nedalo říct ne - pojďme ještě jednou na oběd do té dobré restaurace. Paráda, šli jsme. Cesta byla docela dlouhá, takže z toho byla mise skoro na 3 hodiny. V restauraci nás s úsměvem uvítali, potěšilo je, že jsme se vrátili. Tentokrát jsme si dali jen jeden boršč napůl a oba jsme měli sojové maso s bramborovou kaší, které jsem si dala i včera, stejně tak pomerančové džusy. Opět jsme byli nanejvýš spokojení. V hotelu jsme si vzali své věci a zase během vteřiny jsme chytli taxi. Za 20 minut jsme byli na nádraží. Tam jsme si sedli a čekali na vlak. V nádražním obchodě jsme si koupili sladkosti, které jsme nikdy předtím neměli. Vypadá to jako dovoz z Číny. Pak už přijel vlak. Překvapil nás jeho opravdu hodně vysoký podvozek a zajímavě řešené vyklápěcí schody. Taky je zvláštní že tady si u sebe jízdenky nenecháváte, průvodčí si je vybírá a podle nich a vaší třídy máte různý servis. Překvapilo mě, že jsou třídy pohromadě. Zřejmě to není tak, že by měla 3. třída jinak vybavený vagon než 2+, tady jsou všichni pohromadě, jen někdo třeba dostane čaj. Sedíme ve vlaku, kde nejsou uzavřená kupé po 4 lidech. Celý vagon je otevřený a lehátka jsou v něm příčně ve dvou řadách nad sebou, i podélně naproti přes uličku. Na toaletě není papír, ale zase aspoň vypadá čistěji než v ruských vlacích. Vlakem pořád procházejí průvodčí a prodávají všechno možné. Naštěstí jsme dostali i povlečení. Naši nejbližší čtveřici lidí tvoří jeden asi 30 letý muž, který cestuje sám, a rodinka babičky, dědy a vnučky, které je asi 14 let. Má strašně zajímavý obličej, je opravdu krásná. Po několika hodinách jízdy za mnou přišla babička a začala mi ukazovat fotky její rodiny a dětí ze školky, kde zřejmě pracuje. Sice jsme si nerozuměla ani slovo, ale vlastně jsme si fajn popovídaly o tom, že jsou malé děti roztomilé a že jsme obě učitelky. Ukázala jsem jí taky fotku mé třídy. 
Všimla jsem si, že oproti vlakům v Rusku jsou si lidi o poznání bližší. Je úplně normální, že vám někdo leze i spí v posteli, a naopak vám nic neřekne, když jste v té jeho. S úplnou samozřejmostí si lidé mezi sebou předávají třeba nabíječky na mobil. 
Co mi ale hodně vadilo bylo strašně silné světlo, které večer vypli až o půl 11. Už jsem měla strach, že bude zapnuté celou noc. Jo a Adam je moc velký a přečnívá do uličky :D
Jsem opravdu zvědavá jak se tady vyspíme. Ještě že to je jen jedna noc :D