26. července - Největší krásy Mongolska
V 9 hodin ráno nás vyzvedli dva muži. Měli jsme naplánovaný výlet do národního parku. Přišel přes 2 m vysoký mladý kluk - student, který mluvil skvěle anglicky, spolu se starším řidičem. Odvezli nás do hotelu Blue sky v centru města, kde jsme se potkali s dalším účastníkem našeho výletu, Stephanem ze Švýcarska. Náš průvodce a řidič nás vyzvedli tady a průvodce nám doporučil koupit pár sladkostí pro děti z rodiny nomádů, kterou jsme se chystali navštívit. Zastavili jsme hned u obchodu a něco nakoupili. Snažila jsem se i vybrat peníze na případné výdaje, ale bankomatům se má karta nějak nelíbila. Z obchodu jsme vyrazili na asi 2 hodiny dlouhou cestu k obří soše Čingischána na koni, který je mimochodem největší socha koně na světě. Celá socha je vysoká 40 m a je vyrobená z nerezové oceli. Je mladá, byla zkompletovaná v roce 2008. Když jsme k ní dojeli, zjistili jsme, že se dá taky vejít dovnitř ocasem a projít se po hlavě koně. To jsme samozřejmě museli zkusit. Pod sochou je postavené muzeum věnované historii Mongolska, které jsme si taky prohlédli a poslechli i důležitá historická fakta od našeho průvodce. Sochu jsme si pak ještě šli prohlédnout zepředu. Od Čingischána jsme vyjeli do národního parku Gorkhi Terelj, což byla další více než hodina cesty. Celou dobu jsme kecali. Zjistili jsme, že je Stephanovi 39 let a je to rozvedený, single, bezdětný bankéř. Má v bance nějaké hodně vysoké postavení a tráví v podstatě celý život v obleku a stresu. I po zaplacení všeho, co potřebuje, nemá z jeho měsíčního platu problém ušetřit tolik peněz, které mnozí češi nevydělají ani za rok. Člověk by si řekl, že se má "jako prase v žitě", ale i sám přišel na to, že vlastně šťastný není a že se honí za věcmi, které v životě nejsou důležité. V Mongolsku hledá klid a sám sebe. Přihlásil se na nějaký závod, kde bude běhat 50 km denně s těžkým batohem na zádech přes hory. Mám trochu pocit, že to je jeho vnitřní snaha odvrátit pozornost od bolavé duše k bolavému tělu. To je prý jednodušší snášet.
Že jsme dojeli do národního parku bylo poznat na první pohled. Bylo úplně jedno, kterým směrem se člověk dívá, všude byl výhled perfektní. Skalnaté hory, sem tam stromky, všudypřítomné pastviny a k tomu takový ten mongolský duch, který nejde popsat. Nádhera. Nevěděli jsme, kam dřív s očima. První zastávkou v tomto parku byla restaurace s obědem v ceně výletu. Restaurace působila příjemně a jídlo nás moc potěšilo. Všichni dostali jako předkrm zeleninový salát. Hlavní chod byla masová roláda s rýží, prý moc dobrá. A hlavně mě dostali tím, že zvládli i veg jídlo pro mě, což tady vůbec není samozřejmost jako v Evropě. Dostala jsem sojové maso na zelenině s rýží a chrochtala blahem. Jako desert jsme všichni dostali keksík.
Po jídle jsme vyrazili jen o kousek dál k Želvímu kameni. Podle Adama vypadal z dálky jako postižený hroch, já ale souhlasím spíše s tou želvou. Kámen jsme si pořádně prohlédli, nafotil a ještě zašli do jurty hned pod ním, kouknout na suvenýry. Měli tam strašně kluzkou podlahu, takže pro mě to byl spíš prostor ke klouzání sem a tam. Zkusili jsme si aspoň tradiční čepice.
Od Želvího kamene jsme jeli k místní rodině nomádů. Po krátkém ujasnění pravidel chování jsme navštívili jednu rodinu v jejich jurtě. Dozvěděli jsme se, že je máme nejprve pozdravit "sain uu". Pak nám nabídnou jídlo vlastní výroby, které by bylo velmi neslušné odmítnout. Člověk musí aspon zkusit. Vše se podává i přijímá pravou rukou, zachovává se plynutí energie ve směru hodinových ručiček. Nechodí se mezi dvěma sloupy jurty. Po vstupu dovnitř nám místní žena nabídla jídlo, skoro vše, co místní jí, jsou mléčné produkty jejich vlastních zvířat. Dostali jsme na uvítanou horký čaj z mléka a vody. K tomu byly koblížky borcok, které se jí s dlouho vařenou smetanou urum. K tomu se přikusuje sušený sýr arolch. Na uvítanou se podává alkohol erchi vyrobený z jogurtu. Seděli jsme v jurtě a povídali si o tom, jak tady vypadá život. Vchod do jurty je vždy východní stranou. Napravo je část pro ženy, nalevo pro muže. Uvnitř jsou dvě malé postele, v každé spí několik lidí, a kdo se nevejde, spí na zemi. Uprostřed je pec na dřevo, kde se každý den vaří čerstvé mléko. Každá rodina má vystavené fotky širokého příbuzenstva, takže když přijdete a někoho poznáte, víte že jste nějak příbuzní. To aby se tady nedělaly příbuzenské sňatky. Nomádi se minimálně 4 krát za rok stěhují, což znamená vzít s sebou vše včetně jurty. Stěhují se aby jejich dobytek nikde příliš nevypásl trávu. Žijí tak, aby neškodili zemi a jsou jí vděční za všechno, co mají. Mléko je skoro posvátné a když dostanete alkohol, je zvykem v něm namočit prst a prsknout ho do vzduchu - dáváte tím úctu zemi, že jí dáváte trochu ze svého pití. Po cestě ven jsme měli na dohled i zimní sídlo této rodiny, kde mají připravené přístřešky pro dobytek. Překvapilo nás, že to bylo jen pár set metrů daleko. V jiných oblastech musí rodiny cestovat o desítky kilometrů ročně. Tato rodina je už dost moderní, mají mobily i s internetem, který je pro ně sice úplná novinka, ale zorientovali se rychle. Facebook nebo WhatsApp je tady normální věc. Elektřinu mají ze solárních panelů a uchovávají ji v autobateriích. Koupelna tady ale dodnes neexistuje.
Při odchodu jsme nechali sladkosti dětem a slovem bayarlalaa jsme poděkovali.
Poslední zastávkou byla další rodina, která pronajímala koně turistům. Tohle už je opravdový konec světa, který je i pro terénní auto někdy příliš. Tady se jezdí na koni. Projeli jsme se po okolí mezi nádhernými horami. Jen mě popravdě trochu děsí představa, kolik takových vyjížděk ti koně musí denně udělat. Doufám, že ne moc. Ze začátku nás chtěli na koních vést, mě už pak pustili i samotnou. V jednu chvíli se můj kůň zastavil a nevěděla jsem, co se děje. Dávala jsem dál pokyny "ču, ču", aby šel, pak ale začal čůrat. Adam se mi smál, že za sebou slyšel jen ču ču ču ču a nechápal, co to je :D Krásní byli sysli, kterých bylo v horách spousta.
Už docela unavení jsme pak odjeli autem zpátky do Ulaanbaataru. Cestu jsme opět trávili hovorem o místních zvycích. Vysadili nás až u hotelu, kde ještě bylo nutné sehnat toaletní papír. Adam nenašel nikoho na recepci, tak mu nějaký údržbář aspoň donesl papír z jiné toalety :D
Tenhle den byl úžasný, i když vyčerpávající, a rozhodně tento výlet doporučuji všem :) Nechce se nám už ani do restaurace a jdeme spát :)