Poznáváme svět

Noc v jurtě byla studená a plná hmyzu, ale zvládli jsme to relativně dobře. Já jsem byla ráda, že jsem šla spát navlečená, Adam si v noci přioblékl bundu. Ráno nás budil křik kavčat červenozobých. Ty v ČR nemáme, ale jsou to sympatičtí ptáci. Neornitologovi můžou připadat jako větší kosi, patří ale mezi krkavcovité ptáky. Žijí v páru a specifickým zpěvem si každý den ohraničují své teritorium. Baví mě, že zatímco u nás v Evropě se po ránu překřikuje jeden druh přes druhý, ve stepích, kde jsem zatím byla, je slyšet jen jeden dominantní a zbytek ptáků je docela v klidu. Tady jsou to kavčata, u Kaspického moře to byli dudci.
Šli jsme na snídani, která je tady v ceně ubytování a s plnými žaludky jsme se vydali objevovat město. 
První zastávkou bylo místní muzeum. Tato oblast Kharkhorinu a Orkhonského údolí je významná nejen v rámci Mongolska, ale v podstatě pro většinu Eurasie. V muzeu jsme viděli artefakty z doby, kdy byla mongolská říše pojmem pro polovinu světa. Ve 13. stol., v době vlády Čingischánova syna Ogodaichána, bylo právě tady, v Kharkhorinu, založeno hlavní město celé říše. To se později stěhovalo do Pekingu, nakonec zakotvilo v Ulaanbaataru. Tato říše v době svého největšího rozmachu dosahovala přes většinu Asie až daleko do Evropy, včetně dnešní České republiky. Dříve jsem někde četla, že Čingischán vzhledem ke své oblibě ve znásilňování při dobývání nových území zajistil, že dodnes nese každý šestnáctý člověk na zemi jeho geny. A dodnes je to v mnoha oblastech pořádně vidět. Při odchodu z muzea jsme se ještě zastavili v obchodě se suvenýry a odcházeli s pár pohlednicemi, kabelkou pro mě, dřevěnou truhličkou pro Adama a s mým zamračeným výrazem kvůli triček, které se mi líbily, ale byly jen ve velikosti XXXL :/ To kdybych si oblékla, tak už mě v tom asi nikdy nikdo nenajde.
Ohromeni touto říší a její historií jsme z muzea pokračovali k dnešní nejdelší zastávce - buddhistickému chrámu Erdene Zuu. Na ten jsem se moc těšila. Na první pohled je vidět, že takové stavby v Evropě nenajdeme. Je to starobylý chrámový komplex obehnaný zdí. Žijí v něm mnichové a stojí tady mnoho nádherně zdobených budov a modliteben s obrovskými zlato-barevnými sochami a obrazy Buddhy i dalších významných osobností. Uvnitř jurt i v chrámech sedí mniši a monotónním hlubokým hlasem donekonečna předčítají svaté knihy. Tohle musí člověka po nějaké době dostat do tranzu, je to tak hluboké mručení, že to ani nejde popsat. Úplně fascinovaná a plná emocí jsem narazila na paní, která uměla dobře anglicky. Naučila mě, jak má správně vypadat buddhistická modlitba a jak věci v chrámu chodí. Viděla jsem mnoho lidí, kteří platili mnichům za předčítání svatých textů pro ně. V jednom z chrámů zřejmě mniši rozdávali sladkou rýži s rozinkami chudým a potřebným, a taky dalším mnichům. Vyhlídla jsem si opravdový buddhistický jednaadvacetikorálkový náramek, který jsem vždy chtěla, ale kupovat ho někde v obchodě v ČR mi prostě nepřipadalo jako to správné. Na stojánku jsem si prohlížela všechny možné barvy a druhy a s nějakým vnitřním dobrým pocitem jsem sáhla po modrém náramku se žlutým uzávěrem. Paní, která uměla anglicky a učila mě místním pravidlům mě zastavila: "Počkejte, to nejde brát jen tak, to musíte vybrat podle toho, kdy jste se narodila!" a podstrčila mi mongolsky psanou tabulku. "Aha, to jsem nevěděla. Ale té tabulce bohužel opravdu nerozumím. Narodila jsem se 6. února, kde to je?" Paní i s prodavačkou chvíli hledaly a pak paní řekla: "No jo, vždyť vy jste si ten modrý sama vybrala správně. Tak ten si vezměte." S nadšením jsem zaplatila a ještě jsme vzali pár talismanů přinášejících bohatství. Věříme, že nejen to finační. Adam se tam ještě přehraboval v hromádce jiných talismanů. "A na co je tohle?" ptala jsem se. "To je když chcete mít děti." Adam to hned za smíchu prodavačky pustil a rozhodl, že už raději jdeme ven :D Ještě jsem si aspoň zatočila spoustou tradičních otočných válečků. 
Venku jsme ještě viděli místního muže, který za pár peněz psal krásným tradičním mongolským písmem jména turistů. Nechali jsme si napsat taky ta svá. Je zajímavé, že se tohle písmo píše shora dolů. Ještě chvíli jsme koukali po suvenýrech, kde si Adam vybral nějaké vzácnější poštovní známky. Byli tam taky vystavení 4 orli na focení s turisty. Bylo mi jich líto, jak celý den stojí na přímém slunci, zatímco je majitelé jen občas slijí studenou vodou. 
Od chrámu jsme vyšli do centra města s úmyslem se na chvíli posadit a najíst. Bohužel ani v jedné restauraci nebylo jídlo bez masa. Šli jsme tedy zpátky do našeho ubytování s nadějí, že nás v tom snad nenechají. Byla sice doba mimo oběd, ale nabídli nám, že nám udělají buuz. Adamovi s masem, mi se zeleninou. Super! Za chvíli jsme už spokojeně jedli. Chvíli jsme ještě seděli ve společenské místnosti a sem tam prohodili pár slov s dalšími turisty. Nejvíce asi se strašně ukecanou paní, které je 76 a pořád někam cestuje. Pochází z Kanady, ale dlouho žila v Austrálii. Teď už prostě jen jezdí po světě. Přišel taky starší pár francouzů. Té paní se pořád něco nelíbilo a měla strašně kyselý výraz. Chudák Gaya (majitelka) se tak snažila jí zavděčit. Je opravdu úžasná. Hosty si pamatuje jménem, pořád chodí okolo a všech se ptá, jestli je všechno v pořádku. Stále se usmívá. Tohle ubytování jí patří a pracuje tady její rodina, jsou fakt skvělí, vřelí a člověk má pocit, že by se rozdali. Při placení jsme jí nechali asi o 15 000 víc než jsme měli, protože jsme fakt byli spokojení.
Večer jsme se osprchovali, zase vyhnali hmyz ven z jurty a šli spát. Tentokrát jsme poprosili o peřinu navíc a byli jsme za to oba rádi.