Poznáváme svět

Ráno jsme zase vstávali brzy, protože jsme potřebovali zajet na vlakové nádraží koupit jízdenky do Zamiin-Üüd. Bylo nutné to stihnout dřív, než budou vyprodané. Rozhodli jsme se, že kupovat to z Evropy za pětinásobnou cenu se nám nechce a radši jsme to vyřešili až tady. Sbalili jsme věci a z hotelu vyšli na ulici. Podle včerejších rad Baye jsem vzdala snahu zorientovat se v autobusech a hromadě přestupů, a u silnice jsem zvedla ruku. Během vteřiny nám zastavil taxík. Řekla jsem, že chceme na vlakové nádraží a kolik by to stálo. Po složitém hovoru, který jsem zkoušela ve čtyřech jazycích pán pochopil jedině ruské slovo "vokzal", tedy nádraží, což mi stačilo. Ptala jsem se, za kolik nás tam odveze. Navrhnul 30 000. Řekla jsem, že v žádném případě ne a že včera nás jiní odvezli ještě dál jen za 10 000. Domluvili jsme se teda na téhle ceně, nasedli a za chvíli byli na nádraží. Provoz byl neuvěřitelný, všichni troubili, předjížděli, byli vzteklí. U nádraží jsme stáli na špatném místě a policistovi se to nelíbilo. Řidič nás nervózně vysadil a ani neměl na vrácení z 20 000 bankovky, tak nás to nakonec stálo 15 000. Ale hlavně že jsme tam byli. Neuměli jsme najít kasu, tak jsme se na informacích chtěli zeptat, kde je. Paní zřejmě neuměla slovo anglicky a dala mi někoho k telefonu. Byla to nějaká paní, které ani nebylo rozumět. Ale z posunků paní za přepážkou jsme pochopili, že máme jít doleva. Opravdu tam kasy byly. Nachystala jsem se na nejhorší, že se zase nedomluvím ani jedním jazykem a napsala jsem písemně všechny potřebné informace o jízdenkách, které jsme chtěli, aby aspoň ty čísla byly jasně vidět. K mému překvapení ale paní za přepážkou mluvila docela dobře anglicky. Spokojení, že máme jízdenky (za 50 000), jsme hledali jídlo. Na nádraží byla restaurace. Něco v ní ale tak smrdělo, že jsme tam ani chvíli nevydrželi a řekli si, že to zkusíme na autobusovém nádraží, kam jsme mířili. Zase jsme si chytli taxi během vteřiny, stál už na parkovišti, a ukecali to na 10 000. Za chvíli jsme už byli na autobusovém nádraží. Stál tam velký obchoďák. Šli jsme na jídlo. Ze všech místních maličkých restaurací odporně smrdělo pořád to stejné, to musí být nějaké místní jídlo. Naštěstí jsme našli korejskou restauraci a najedli se jako králové za 25 000. Adam si dal Jeyuk-bokkeum a já doisot-bibimbap. Zašli jsme ještě na nákup jídla, i když teda nevím, co mongolové jí, ale i v supermarketu nebylo celkem nic, kromě sladkostí a chipsů. Něco jsme vybrali a šli. Ještě jsme museli do bankomatu, kde jsem poprvé v životě vybírala tak velkou částku - 400 000 :D Škoda že ne korun :D Přímo před obchodem už stál autobus s nápisem Kharkhorin. Měl ale jiné číslo. Ptala jsem se řidiče a říkal, že to je on, ať si sedneme. Až později si Adam všiml, že tady se neřeší číslo autobusu ale SPZ, které s našimi jízdenkami už sedělo. Uvnitř jsme našli svá sedadla a už na nich seděla starší paní. Řekli jsme, že to jsou naše sedadla. Její odpověď byla sice jen nějaké "chrrchbtrchrllll", ale ani není potřeba umět mongolsky, aby člověk poznal, že to znamená něco o tom, kam si ty sedadla můžeme strčit. Místo nám uvolnila.
Sedli jsme na svá místa a cestovali 7 hodin do Kharkhorinu, po cestě byla jen jedna přestávka. Všichni se hned ptali po toaletách. Nějaká paní nás pustila na toaletu k ní domů. Teda spíš k ní na zahradu. Prošli jsme bahnitou cestičkou na zahradu, kde byly tři kadibudky. Bez dveří. Nebo tedy spíš díry s deskami. Už jen při pohledu na tohle zařízení jsem dostala pocit, že jsem právě určitě chytla ebolu, choleru, mor i všechny typy žloutenky. Nějak jsem to zvládla a šla jsem zpátky k autobusu, kde čekal Adam. Ptal se "Jsou tam i pánské?" Podívala jsem se na něj pohledem, kterým bych mohla zabíjet. Pět vteřin jsem jen vydýchávala. "Pánské? Je tam díra vole! Normální velká díra přes kterou jsou desky 30 cm od sebe, na které máš vylézt a nespadnout přitom dolů. A dveře tam nejsou. Jestli chceš pánské, stoupni si tam k plotu." Smál se. A taky si k tomu plotu stoupl, zatímco já jsem si mydlila ruce dezinfekcí. Ještě že tenhle zázrak máme s sebou v dostatečném množství. Po cestě dál jsme ještě viděli další kadibudky, některé i obsazené, samozřejmě zase bez dveří, takže vážně bylo vidět i to, co jsem úplně vidět nechtěla.
Celou dobu cesty řidič až nepříjemně nahlas pouštěl místní hudbu i s videoklipy v televizi. Sice byl ten hluk 7 hodin otravný, ale aspoň jsme poznali, co tady místní poslouchají. Mají hudbu moc rádi, jejich melodie jsou obvykle jednoduché na zopakování, protože lidé tady milují karaoke. Hudební průmysl se tomu očividně přizpůsobil. Videoklipy k písničkám jsou tady trojího typu. Buď je to hraný příběh o lásce, jako minifilm, nebo zpěvačka/zpěvák stojí před kamerou v tradičním kroji nebo v megaozdobných šatech a za nimi je dodané nějaké kýčovitě "perfektní" pozadí nádherné přírody s přehnaně sytými barvami. Pohled na zpěváka pak často prolínají videa chrabrých mužů v přírodě, pohledy na koně nebo stáda při západu slunce atd. Poslední možnost jsou videoklipy tvořené osobními fotkami zpěváka a rodiny z domu nebo oslav. Podle těch videí usuzuji, že se tady při výběru budoucí ženy cení, že ukáže rodičům ženicha že umí krásně vyšívat, zpívat a taky že je trošku buclatá. No, tak já bych tady stoprocentně zůstala na ocet :D Ještě že Ulaanbaatar už je moderní město. A žije v něm polovina všech mongolů, celkově má tato země jen 3 miliony obyvatel. Je neuvěřitelné, jak obrovská země je skoro celá prázdná, zatímco v hlavním městě je nasáčkovaných 1,5 mil lidí.
Cestu jsme zvládli a vystoupili v Kharkhorinu. Před autobusem už stála milá usměvavá slečna, která držela lístek s nápisem "Gaya's Guesthouse". To bylo naše ubytování. V autobuse nás přijelo celkem 6, kteří jsme tam byli. Představila se a říkala, ať si dáme věci do auta, že nás do ubytování odvezou. S radostí jsme nastoupili, spolu se dvěma číňankami a dvěma francouzy. Jeli jsme asi 2 km. V ubytování jsme dostali na výběr, jestli chceme jít do hotelu, nebo do jurty. Řekli jsme si, že když už jsme tady, proč nezkusit jurtu. Co by to bylo za Mongolsko v evropsky zařízeném hotelu. Dostali jsme svou jurtu a vešli dovnitř. Je docela dost prostorná, víc než by se zdálo. Uvnitř je spousta hmyzu a sekáčů, hlavně na večer, kdy se stahují z venku do tepla. Nechali jsme tam věci, vyhodili pár brouků a šli do města. Měli jsme hlad, Adam si vyhlédl restauraci King. Tak jsme šli. Byla jedna z mála, kde ten typický smrad smrděl nejméně, to se mi ulevilo. Zdálo se, že to je nejlepší restaurace ve městě (taky jsme tam nechali 40 000, což je na místní poměry hodně). Dali jsme si polévku i hlavní jídlo tsuivan, čaj a Adam i místní pivo Altan Gobi. Prý chutná jako německé pivo. Tak velké porce jsme měli problém sníst. A konečně jsme přišli na to, co to tak odporně smrdí. Je to vařené maso, nevím jakého zvířete, ale vaří to tady i s tukem a kůží. Bleee :D 
Po večeři jsme už vyšli zpět do ubytování, protože se stmívalo. Není lehké se tady orientovat a lidé se po setmění ztrácejí, takže jsme hned byli varováni cedulemi, ať jsme radši zpátky ještě za světla. Po cestě jsme obdivovali kopce kolem Kharkhorinu, které byly ve světle zapadajícího slunce ještě nádhernější. Četla jsem nápisy na ulici a myslím, že pár slov už jsem pochytila. Tenhle jazyk sice používá azbuku, ale slova jsou úplně odlišná. Myslím, že zasvar je opravář, a před to se píše čeho (je tady na každém kroku automechanik, tedy avto zasvar, není se co divit s těmi děravými cestami, nebo duguj zasvar je asi švec), denguur je obchod, zoogin je jídelna a gazar restaurace, usčin je kadeřnictví. Zároveň když mongolové mluví, tak u toho chrčí, takže nevím jak, ale v každém slově zaznívá nějaké chr, chl nebo kch, i když to v něm není napsané. 
Večer jsme se zabydleli v jurtě a šli spát. Předtím jsme ještě zavřeli zavazadla, ať tam neleze moc brouků. Byla už pěkná kosa a byla jsem zvědavá, jak tu zimu v noci zvládneme. Šla jsem spát navlečená v kalhotách a mikině.