30. července - Exoti v Hohhotu
Ráno jsme si přispali, věděli jsme, že další dny budeme vstávat brzo. Ve 12 jsme opustili hotel, nechali tam jen zavazadla v úschovně a pak se vydali k mešitě, která byla na dohled z našeho hotelu. Bílá, obrovská, krásná, s věžičkami. Před ní byla i socha konvičky jako z Aladina. Dál od hotelu byl místní největší park - Qingcheng. Strávili jsme tam snad dvě hodiny a zase jsme se projeli na vyhlídkovém kole, které bylo ještě mnohem větší než v Krasnoyarsku. Z něj jsme si pěkně z výšky prohlédli město. V parku byly krásné udržované stromy i rostliny a v jezírcích se neuvěřitelně dobře dařilo lotosům a leknínům. Všude se proháněly vážky. Celou dobu tady mrholí. Tahle oblast je na okraji vlivu monzunů, takže je tady normální, že přes léto skoro nonstop trošičku prší, spíš teda "mží", a občas se přežene bouřka, která právě na cestě z parku opravdu přišla. Z parku jsme se vydali k poslednímu dnešnímu zajímavému místu - buddhistickému chrámu Dazhao. Byl obrovský a byl to první chrám, který jsme viděli v Číně - byl jiný než v Mongolsku. Tady přibyli i draci na střechách a nádvoří vypadaly ještě víc tak, jak je známe z filmů. Prošli jsme si celý areál, nakoupili i suvenýry. Hned vedle jsme si prošli uličku, která sloužila jako tržnice i blešák. Bavilo nás, jak na nás místní zírají jako na zjevení, děti se někdy odváží říct hello, ale většinou jen civí. A je zajímavé, že dospělí civí mnohem viditelněji, než ty děti :D
Pak už nás dohnal hlad a po cestě zpět do hotelu jsme si zašli do obchoďáku na jídlo. Zážitek byl už vůbec jen najít místo, kde by někdo kladně zareagoval na mou snahu najít něco bez masa. Nakonec se podařilo. A co lépe, měli menu i s obrázky, takže jsme si navybírali spoustu dobrot. Adam měl zeleninu a maso se zvláštním intenzivním kořením, které jsme nikdy dříve nikde neměli. Já jsem dostala bambusové nudle se zeleninou, do kterých mi bohužel strčili maso, ale to dostal Adam. Zkusili jsme k tomu taky jako předkrm nakládaný lotos. Na ochutnání byl dobrý, ale asi bychom se bez toho obešli. Ale zkusit se má všechno.
Z restaurace jsme se vrátili do hotelu pro zavazadla a na ulici chytili taxík zpět na nádraží. Byli jsme tam raději předem, ať všechno najdeme a projdeme kontrolami. Přijít včas byl vlastně dobrý nápad, protože pánovi u rentgenu se nelíbil kapesní nožík, který měl Adam v batohu. Nožík vyčmuchali, požádali Adama o pas a odvedli mě i s pasem a nožem na policii. Adama za chvíli přivedli taky. Jeho pas i s tím nožem si vyfotili a paní policistka mi přes překladač napsala něco v tom smyslu, že nám ten nůž zabaví, a že to my zaostalé národy sice nechápeme, ale že nás teď učí, co je správné. Nedalo se na ni ani zlobit, protože ona očividně opravdu věřila, že u nás snad ještě spíme v jeskyni a jíme kořínky ze země. Bylo mi líto vidět, jak má v hlavě dokonale vymyto. Vypadá to že policie a lidé pracující s turisty procházejí nejzevrubnějším vymýváním mozku ze všech profesí. Nůž jsme tam nechali a co nejdřív zmizeli. Je to škoda, ten nůž byl pěkný. Byla jsem ale ráda, že z toho nemáme nějaký větší problém. Šli jsme do čekárny. Tam jsme si ještě dali svačinu z McDonaldu a pak už jsme stáli ve frontě na vchod na nástupiště. Už na nádraží odcvakaly zaměstnankyně drah jízdenky a až pak jsme mohli jít na nástupiště. Pustili nás až na poslední chvíli, asi aby se lidi netoulali po nástupišti, i když jsou tam hlídky. Nasedli jsme do vlaku. Byl teda rozhodně nejhezčí z těch všech, kde jsme zatím byli. Postele už byly povlečené, záchody čisté a dokonce byla zvlášť místnost jen se třemi umyvadly na čištění zubů - je to luxus nečistit si je na smradlavém záchodě jako předtím v Mongolsku i v Rusku. Jinak ale byly vlaky strašně moc podobné ve všech třech zemích. V našem čtyřmístném kupé jsme usínali sami. O půlnoci k nám ještě přistoupili dva lidé, asi manželský pár, ale nic o nich nevíme.