29. července - Autobusem přes poušť Gobi
V 5:15 byl budíček rozsvícením toho přímého silného světla. Super. Všichni se hrnuli na záchod si vyčistit zuby, já jsem přemýšlela, kam zalézt, abych byla ve tmě. Marně. Jinak jsme se ale vyspali překvapivě lépe než jsme se obávali. Ani ty polštáře naplněné rýží vlastně nebyly tak špatné.
Za dvě hodiny jsme už měli být v Zamiin Üüd. Přesněji tedy v 7:20, ale vlak měl zpoždění. V 8 nám jel autobus, přijeli jsme v 7:55. Naštěstí autobusy čekaly na vlak, protože by bez něj jely vlastně prázdné. Zjistili jsme, že i když Aljona psala řidiči že přijedeme, bylo to vlastně úplně jedno - kdo přišel, ten dostal ke koupi lístek. A asi na nás řidič stejně zapomněl. Spokojení, že sedíme v autobuse, jsme vyrazili k hranicím s Čínou. Přechod byl v podstatě úplně stejný jako předtím při přechodu do Mongolska, i se vším tím dvojitým nabalováním a vybalováním, rentgenováním apod. Výjimkou bylo, že mongolové chtěli poplatek za opuštění země, a že číňani si vzali naše otisky prstů a ze všech stran záběry kamerami.
Byli jsme v Číně, kde nás hned přivítala obrovská maketa duhy přes celou silnici. Nastoupili jsme do autobusu, který nás odvezl do nejbližšího města Erenhot, hned za hranicemi, tam byla půl hodiny pauza. Všichni se nahrnuli z autobusu ven a mizeli za rohem. Šli jsme tedy s davem a zjistili, že tam byl maličký obchůdek. Kromě coly jsme si ale nekoupili nic, protože tady všechno jídlo vypadá děsivě a hlavně čínsky neumíme, tak ani nevíme, co to je. Za půl hodiny jsme už odjížděli a prohlíželi si hraniční město. Bylo dokonale vyšperkované - mám trochu podezření že právě proto, že bylo u hranice, takže mělo udělat dobrý dojem. Všude čisto, všechno opravené, nové, krásné, plné rostlin. Bylo tam spoustu sídlišť, ve kterých vždy vypadaly domy stejně. Malé městečko jsme za chvíli projeli a před námi byla poušť. Hned za Erenhotem byly krásné sochy dinosaurů rozprostřené podél cesty. Připomínka světově významných nalezišť dinosaurů. V pozadí byly vidět větrné elektrárny (kterých jsme si pak už ve vnitrozemí nikde nevšimli). Pak už ale následovala opravdu jen poušť. Za hodinu jsme měli další krátkou zastávku na záchod. Opět jen díry v zemi, jako v Mongolsku. Byl tam zase i obchod, ale když jsem si všimla nakládaných slepičích pařátů, přešla mě chuť na celý rok dopředu. Dále byla zase jen poušť. Už jsem měla pocit, že Gobi snad nikde nekončí. Asi po 5 hodinách cesty jsme narazili na místa, kde už byla půda i klima úrodnější. Tam už byla více městeček, kolem kterých žila spousta lidí v nuzných chatrčích. Jak v tom přečkávají zimu, to netuším.
Musím ale říct, že i další města jsou vyšperkovaná, i když ne vždy tak, jako Erenhot. Dbá se na úpravu rostlin a parků, na ulici nikdo nehází odpadky, lidé se o to starají a jsou na to pyšní. Před příjezdem jsme ještě sledovali krásné hory.
V 5 hodin jsme byli v Hohhotu. Je to město, ve kterém žije více lidí, než v Praze. Je neuvěřitelně přecpané lidmi. Všichni troubí, chodci, cyklisti, motorkáři i řidiči aut kličkují mezi sebou navzájem. Spousta lidí jezdí na elektrokolech, na kterých můžou předbíhat v nekonečných kolonách. Všude blikají světla a jsou malé obchůdky a restaurace.
Hledali jsme bankomat, kterých je tady ve městě milion. Nechtěly ale vzít naši kartu. Museli jsme vzít peníze z karty od Adama abychom měli na hotel. Tam jsme se nechali odvézt taxíkem. Bylo to asi 3 km, ale tady je dost těžké se orientovat, když člověk neumí čínsky. Chtěla jsem právě vidět i menší město, než jsou ta největší turistická. Akorát že v těch menších bohužel není anglicky skoro nic.
V hotelu jsme se ubytovali v pohodě a šli hledat jídlo. Prošli jsme ulici docela daleko, než jsme našli restauraci. V první restauraci jsem ukázala na mobilu přeložený text s otázkou, jestli u nich mají i nějaké jídlo bez masa. Nevím, jak to vlastně přeložilo, ale moc mi asi nerozuměli. Šli jsme dál a narazili na druhou restauraci - byla maličká, vedl ji pán, který ji očividně i vlastnil a sám tam vařil. Taky moc nerozuměl mému přeloženému textu o jídle bez masa, ale s pomocí rukou a nohou i dalších zákazníků jsme se nakonec dokázali domluvit, že Adam dostal jídlo s masem a já bez něj. Vlastně ani nevíme, co to bylo, a ani to nebylo to, co jsme původně chtěli, ale to bylo jedno :D Dostali jsme nudle se zeleninou a Adam i s masem, byly zalité vývarem. K nim se přikusovaly knedlíčky, které byly úplně ze stejného těsta jako české houskové knedlíky, ale měly tvar jako klubíčko vlny. Pán pak ještě nečekaně přinesl polévku a ukázal, že to je super specialita a že máme určitě ochutnat. Byla to polévka z hovězího jazyka. Já jsem to teda nezkusila a Adam se taky moc netvářil, ale když už jsme tady, tak to zkusil. Prý to nebylo špatné. Poděkovali jsme, zaplatili a vzali si zbytek jídla s sebou, protože to nešlo ani sníst najednou. Ani to nebyly velké porce, ale jídlo bylo hodně syté. Zpátky v hotelu už jsme jen s radostí usnuli v nepohyblivé posteli :D
