Poznáváme svět

Ráno jsme si podle pokynů recepce přivstali, abychom si objednali taxi. Sraz na dnešní výlet byl v 6:40 u jiného hotelu ve městě. Ale zkuste si něco hledat, když nemáte mapu a z místních vám nikdo nerozumí. Proto jsme chtěli radši taxi. Na recepci nám ale pán řekl, že teď není žádný taxík k mání. Super. Měli jsme někam dojet a ani nevěděli kam. Naštěstí jsme v mailech našli telefon na dnešního průvodce. Z recepce hotelu jsme mu zavolali (protože tady si z vlastního mobilu jako turista prostě nezavoláte). Mluvil dobře anglicky a naštěstí říkal, že stačí, když dojedeme na stanici metra a počkáme u východu. Vyrazili jsme teda na metro. Chvíli po nás dorazil na domluvené místo číňan středního věku a představil se jako Lee, náš dnešní průvodce. Odvedl nás do minibusu a jeli jsme ještě vyzvednout další turisty. Spolu s námi jela rodinka odněkud ze severní Ameriky. Mladý pár se sedmiletým klukem, bratr jednoho z páru a děda s babičkou, kteří měli oba velkou nadváhu a měli problém chodit. Paní měla i hůlku. Bohužel kvůli tomu neviděli polovinu celého výletu, protože to neušli. Dále s námi byl mladý bezdětný pár odněkud ze střední Ameriky, o pár let starší než my. A nakonec ital našeho věku, který cestoval sám a působil jako gay. 
První zastávkou bylo kamenictví specializované na čínský národní kámen - nefrit. Ukázali nám, jak se s ním pracuje, jaký má pro místní význam a zavedli nás do obchodu. Koupila jsem si náramek pro štěstí. Ale abych tam nenechala jmění, vybrala jsem ten nejlevnější, protože ceny za pravý nefrit opravdu nejsou malé. Taky jsme si pořídili nefritové mládě draka Pí-šů, které je tady samozřejmostí v každé domácnosti a firmě. Přináší štěstí a pokud mu dáte do pusy nebo pod nohu tradiční starou minci s čtvercovým otvorem, bude dráček vyhledávat a přinášet do rodiny bohatství. I když jsme koupili toho nejmenšího, cena nízká nebyla. Zbytek dne jsem přemýšlela, kdy a kam zajdeme sehnat pro dráčka správnou minci.
Další zastávkou byly hrobky dynastie Ming. Ty se nacházejí severně od města a jsou jich desítky. Jsou to obří stavby do výšky i do hloubky, záměrně stavěné na kopcích, které jsou otesané do tvaru kruhu, který znamená nebe. Samy jsou přitom čtvercovité - čtverec znamená zemi, místo jejich původu. Tento vzor je i na starých mincích, které měly uprostřed čtvercovou díru. Uvnitř hrobek jsou velké sarkofágy i trůny, které se pohřbívaly s panovníkem. Okolo jsou nádherné parky. Ani tady člověk nemá ten tíživý pocit jako v hrobkách v Egyptě. Tady jsou pro zesnulé stavěná příjemná místa odpočinku, která nejsou obehnaná kletbami nebo něčím zlým.
Z hrobek jsme jeli na oběd. Posadili nás všechny ke kulatému stolu, na kterém bylo uprostřed otočné kolo s různými druhy čínského jídla. Otáčeli jsme s ním a každý si nabíral co chtěl. Moc dobře jsme se najedli a brzy jsme byli zpátky u minibusu, protože se každý těšil na dnešní nej, jeden ze sedmi divů světa, Velkou čínskou zeď. 
Vystoupili jsme na záchytném parkovišti pod lanovkou a průvodce nám řekl, že máme 2 hodiny volný čas. Dal nám lístky na lanovku a vstupenky na zeď. Vyrazili jsme nedočkavě nahoru k lanovce. Byla to ještě docela dlouhá cesta s velkým převýšením a když jsme dorazili k lanovce, byli jsme vážně moc rádi, že tady je. V tomto dusnu a nadmořské výšce má člověk dost sám o sobě. Vyjeli jsme nahoru a ještě museli dojít pár schodů. "To není možné. To tady nemohli postavit. To nejde..." slyšela jsem za sebou úplně zpoceného Adama, když jsme se škrábali nahoru. Sotva jsem popadala dech a neuměla jsem si představit, bych na tyhle příkré a vysoké hory ještě nosila cihly a stavební kameny. Byla jsem taky hotová a to jsme jeli lanovkou. Tohle je div světa zaslouženě. Když jsme konečně došli nahoru, byla to nádhera. Všude okolo doslova řvaly cikády a byly vidět jen hory pokryté zelenými lesy. Výhled je opravdu krásný a kam člověk dohlédne, klikatí se zeď kopírující tvar hor. Na většině její délky stoupá/klesá nebo zatáčí. Prošli jsme se tam a zpět, vylezli na několik hlídkových věží a pak už museli jet dolů k minibusu. Je to nádherné místo a ani se nám dolů nechtělo.
Když jsme se sešli u minibusu, jeli jsme do tradiční čajovny. Tam nám ukázali, jak má správně vypadat čajový obřad a dali nám ochutnat pět druhů čaje. Zase nás zavedli i do prodejny, ale tentokrát už byly ceny na takové hladině, že jsme nebrali nic. Po cestě zpátky jsme se nechali vysadit v centru města u velké nákupní zóny. Potřebovali jsme dokoupit ještě jeden batoh, protože domů vezeme tolik suvenýrů a blbin, že už to ani není kam dát. Batoh jsme sehnali hned a ještě jsme se rozhlíželi po minci pro Pí-šů, tu jsme ale nesehnali. Dali jsme si ještě večeři tam kde už dvakrát předtím, paní nás už poznala hned ve dveřích a zase jsem dostala jídlo bez masa :) Pak jsme šli už jen spát.