Poznáváme svět

Ráno jsme si přivstali, protože jsme měli už koupené lístky do Zakázaného města v centru Pekingu. Už předem jsem četla, že to je extrémně turisticky vytížené místo a silně doporučují vybrat si pro návštěvu dobu mimo špičku. Proto jsem vybrala všední den v 8:30 ráno. Vystoupili jsme z metra na náměstí Tiananmen a už samotný vstup na náměstí vyžadoval přechod přes rentgen a kontrolu, samozřejmě s nekonečnou frontou. Na náměstí jsme se prodrali davem až ke vstupu do Zakázaného města, kde jsme zjistili, že vlastně celý ten dav mířil dovnitř, stejně jako my, a že ještě větší dav už je uvnitř. Nedalo se hnout. Nechápu, jak to tady musí vypadat o víkendu odpoledne. Kvůli množství lidí je prohlídka celého areálu jednosměrná. Je to komplex spousty budov, chrámů a parků, kde dříve žily královské rodiny a obyčejní lidé tam bez jejich svolení nesměly - proto Zakázané město. Celý areál je krásný, ale neustálé mačkání se v obřím davu bohužel strašně kazí atmosféru.

Po odchodu ven jsme ještě chvíli seděli a chodili na ulici a fotili si okolí. Doběhla za mnou slečna, byla to číňanka a vypadala asi na 15 let. Zeptala se mě anglicky, jestli se se mnou může vyfotit. Myslela jsem, že si plete slova a že chce, ať vyfotím ji s kamarádkami. Souhlasila jsem. Ona ale vytáhla foťák, stoupla si vedle mě a opravdu se chtěla fotit se mnou. Byla jsem překvapená a divila jsem se, proč ji zajímám? Na fotku jsem se usmála a pak si asi všimla mého stále zmateného výrazu. Odpověděla "Thank you! You are beautiful!" A s kamarádkami se hned dívala na tu naši fotku. Rozloučily jsme se a já doteď nevím, jestli mě chtěla fotit proto, že jsem jí připadala tak krásná, nebo proto, že jsem na první pohled cizinka. Těch je ale v Pekingu docela dost. Každopádně to ale bylo příjemné slyšet, že mě někdo považuje za krásnou v těchto dnech, kdy jde opravdu vidět můj pravý vzhled bez jakýchkoliv příkras - v nejobyčejnějším pohodlném oblečení (dokonce ten den s roztrhlým vytahaným tílkem), s rozcuchanými vlasy jen staženými do copu a taky po tom, co už měsíc ignoruju všechny ty evropské samozřejmosti jako žiletku, pinzetu nebo jakoukoliv kosmetiku kromě občas šamponu :D V podstatě má péče o sebe spočívá jen v tom, že ze sebe smývám špínu, a musím říct, že mi moje pleť vlastně připadá spokojenější než s kdejakou kosmetikou.

Od východu ze Zakázaného města jsme se vydali směrem k parku Beihai a okolním jezerům. V Beihai jsme vylezli i na velkou bílou pagodu postavenou na ostrově na jezeře. Z Beihai jsme pomalu došli i do Schichahai. Tam už jsme ale měli pořádný hlad a rozhlíželi jsme se po restauracích. Jedna byla právě kousek od nás, tak jsme šli. Uvnitř jsme ale zjistili, že to je restaurace specializovaná na čínské delikatesy. Tedy přesně na to, na co rozhodně vůbec nemáme chuť :D V menu jsme našli kachní jazyky, slepičí pařáty, kachní střeva, sumýše, ledviny, varlata, slepičí hlavy... No prostě to, co nás nelákalo ani hladové. Odešli jsme a řekli jsme si, že než tady chodit a hledat kde všude prodávají pařáty se střevy, raději zajdeme do restaurace u našeho hotelu, kde to už známe ze včerejška. Po cestě k metru jsem si ještě na ulici od staré paní koupila deštník jako čepici na hlavu a strašně zajímavou tradiční překládací hračku. Měli jsme radost, že i když tyhle věci prodávají na každém rohu, koupili jsme si je zrovna od té milé staré paní. Sedli jsme do metra a po cestě nás ještě napadlo, že jsme vlastně blízko olympijského stadionu - Ptačího hnízda. Olympiáda tady byla v roce 2008 a znovu bude v roce 2022. Tak jsme ještě vystoupili u stadionu a chtěli si ho prohlédnout. Zase to obnášelo kontrolu i s rentgenem. Byla tam spousta lidí a v tom davu jedné paní vypadly peníze, ani si toho nevšimla a šla dál. Sebrala jsem je ze země, dohnala ji a vrátila jí je. Pak jsem si všimla, že mě pozoroval celou dobu jeden z kontrolorů, který byl očividně překvapený, že každá turistka nemusí být automaticky zlá a ukázal mi pochvalně palec nahoru. Prošli jsme ke stadionu, vyfotili se s Ptačím hnízdem i s Vodní kostkou (centrem vodních sportů), koupili jsme si pití, zase šli dál do metra a jeli k restauraci. Tam jsme si dali to stejné co včera. Když jsem dostala svou porci, překvapilo mě, že aniž bych cokoliv řekla, byla tentokrát bez kousků párku, který mi k tomu minule přidali. Vybírala jsem ho včera pryč a všimla si toho dcera té číšnice, musela jí o tom říct a ona mi to tentokrát dala bez párku. Vlastně není ani nutné mluvit, aby se člověk domluvil :D 
Po jídle jsme už docela v rychlosti museli dojet k Nebeskému chrámu, u kterého jsme měli na 4 hodiny objednané lístky. Dostali jsme se tam v pohodě, jen bylo docela složité se vyznat v areálu. Parky jsou tam obrovské a poprvé jsme viděli opravdový zeravový les. Pro evropany nezvyklý pohled :) Odcházeli jsme až se zavírací dobou a pak už jen úplně unavení dojeli na hotel. Tam jsme ještě prosili o objednání taxíku na zítra. Na recepci nám řekli, teď se nic neobjednává, takže máme přijít ráno 20 minut předem. Šli jsme tedy spát.