Zase pro ryby, zase do Itálie, 2021
23. 9. 2021 – Vyrážíme
Tak jsme s Verčou zase na cestě. A zase pro ryby a žáby. Tentokrát máme namířeno to Itálie, hlavně do Umbrie, Toskánska a pak do Turína. Ráno vyjíždíme z Ostravy, zase klasicky řídí první Verča, protože já ještě spím. Jsme natěšené a zvědavé, kam až dnes dojedeme, a kde vlastně budeme spát. Po zkušenosti s cestou na skoro stejné místo před dvěma měsíci s bráchou si nedělám iluze, že bychom se vyhnuly všem kolonám. První zádrhel je hned u Přerova. Něco tam opravují, a ještě se stala nehoda, která uzavřela celý jeden úsek cesty. Plahočily jsme se nejmenšími vesničkami, děravými cestami, které byly široké sotva pro dvě auta, a plné kamionů. Když jsme dojely na cestu, která byla z kočičích hlav, a tak vypouklá, že auta vypadaly že z ní každou chvíli spadnou do příkopy, začaly jsme mít první deprese, že s takovou dnes spíme nejdál v Brně. Naštěstí se nám podařilo vrátit na dálnici a dál už to fičelo docela dobře. Pár zastávek na svačiny jsme si musely dát, samozřejmě zase na Rohlence a pak znovu v Rakousku. A znovu v Itálii. Večer už začínalo být docela jasné, že dnes spíme někde v severní Itálii. Rozhodly jsme se pro Bolognu, že si tam dáme špagety. Vzpomínala jsem na ten super příjemný hotel, kde jsme byli s bráchou, ale ten měl bohužel úplně plno. Našla jsem na bookingu jiný a večer jsme konečně dojely a došly do něj. Recepce působila příjemně, pokoj taky. Akorát nás štvalo, že nám dali pokoj s jednou postelí a druhá byla přistýlka. Verča šla na přistýlku a na oplátku příště si mohla vybrat místo ona. To zní fér. V pokoji jsme také objevily dveře, které nebyly zamčené, a když je člověk otevřel, byly tam další dveře :-D Ty vedly do sousedního pokoje, a aspoň už byly zamčené. Verča se pokusila zamknout i ty naše, a celá zmatená a nespokojená chodila, že nám tady přijdou nějací zloději. Protože jsme ještě moc nepochopily ani jak funguje zámek od vchodových dveří :-D No ale jsme tady jen jednu noc, tak to nějak zvládneme. Tak dobrou :-)
24. 9. 2021 – Jedeme na žáby
Ráno se probouzíme s myšlenkou, že máme v ceně snídani a moc se na ni těšíme. Sbalily jsme si věci do auta a šly jsme se najíst. V hlavním sále, kde se snídaně podávala, to vypadalo dost nóbl, tak jsme se snažily nevypadat úplně jako dvě holky, co se chystají strávit den s žábami v bahně. Okolo nás jsme pozorovaly nejčastěji zaneprázdněné byznysmeny nebo postarší páry na dovolené. Kvůli covidu je tady snídaně nachystaná tak, že lidé stojí frontu u skleněné vitríny a ukazují číšníkovi, co všechno chtějí. Nic proti tomuto způsobu, ale tvořilo to strašné fronty. Ale jídlo bylo moc dobré, my spokojené, a s úsměvem jsme se vydaly dojet zbytek cesty a jít na žáby. Nejdřív jsme se zastavily v Lidlu pro nějaké jídlo, pak jsme nastavily do GPS Trasimenské jezero a jely jsme. Docela už jsme se sžily i s tím, jak tady fungují mýtné brány, a při každé platbě se nám protáčely zorničky. Ještě že ty peníze pak dostaneme zpátky.
Kolem jezera už Verča před cestou vytipovala několik míst, kde se už někdy podařilo chytit zajímavé druhy žab, a tak to chceme zkusit znovu. Objíždíme maličké vesničky, místa mimo zástavbu, mezi sady oliv a vinných rév, i okraje větších městeček. Zastavujeme na mostech a chodíme koukat dolů, jestli najdeme nějaké žáby, jezdíme po horách nahoru a dolů a hledáme potůčky i stojatou vodu. Moc úspěšné nejsme, jen v jednom potůčku jsme žáby našly Podařilo se nám chytit jen 4. Nedaleko ale bylo i krásné odkaliště, taky plné žab, ale podmínky byly pro chytání opravdu nepříznivé :-/ K večeru jsme aspoň našly krásné jezírko, plné leknínů, ptáků, ryb, korýšů i měkkýšů. Žáby tam nebyly, ale aspoň jsme se prošly po provizorním mole z palet položených ledabyle na bahně, které vedlo k rybářské loďce. Po cestě zpátky jsme se ještě vydaly kousek stranou, jestli tam přeci jen žáby nebudou, ale našla jsem akorát obří škebli. Byla na souši, na bahně, které už ale nebylo úplně blízko ke kraji, a tak bylo dost hluboké. Vydala jsem se na její záchranu, a Verča na mě ještě volala, abych nezapadla. Sebevědomě jsem se do bahna pustila, no a co se stalo, zapadla jsem. Škebli jsem sice dostala, ale gumáky jsem pak další čtvrt hodiny musela vyhrabávat z bahna ven. Verča se mi nejdřív smála, pak mě točila, a pak si šla sednout na okraj jezera a trápit se, že žáby nejsou. Já jsem mezitím došla po mole do vody, vypustila do ní škebli a opláchla si nohy, ruce i gumáky. Místní jílovité bahno ale nešlo z ničeho pořádně umýt, a tak jsem se musela smířit s tím, že mě dnes možná ani nepustí do hotelu. Došly jsme zpátky k autu, a protože se už stmívalo, dohodly jsme se, že se pojedeme ubytovat. Našla jsem hotel nedaleko, u města Perudžia. Ale až pak jsem se zděšením zjistila, že se jmenuje Penthouse, přesně jako ten pánský časopis. Celou cestu jsme dělaly vtípky, že buď po nás budou rovnou ve dveřích chtít, ať něco natočíme/nafotíme, anebo budou v pokoji skryté kamery. Doteď doufám, že to byl jen nešťastně zvolený název pro slušný hotel. Před Penthousem jsme si z auta vytáhly věci a snažily se na sebe rychle navléct něco, co zakryje, že jsme úplně celé od bahna. Hlavně teda já. Před vchodem do hotelu mě hned uchvátil nádherný starý olivovník. U recepce jsme pak zjistily, že pán neřekne anglicky ani jediné slovo, kromě toho, že nám rozuměl „hello“. Byl to pán před důchodem, a byl z toho nešťastný, že neví, jak nám má říct co potřebuje. Ale řekl nám to italsky a nějak jsme to zvládli, nakonec jsme se se vším pochopili. Došly jsme na svůj pokoj a obě jsme si daly hlavně pořádnou sprchu. Já jsem si pak umývala i gumáky, a měla jsem strach, abych celou sprchu neucpala. Naštěstí to dopadlo dobře a spaly jsme jako zabité.
25. 9. 2021 – Úspěšný žabí den
V dnešním hotelu máme taky v ceně snídani, a tak se jen rychle sbalíme, dáváme zase věci do auta a jdeme se najíst. V recepci ani v jídelně nikdo není, tak čekáme. Po chvíli nás objevil pán, který nás večer ubytovával, a který ještě pořád anglicky neumí. Přes Google překladač jsme se nějak dohodli, co bychom si na snídani přály. Čekaly jsme už docela dlouho, zcela očividně tady na snídani už v 8 ráno prostě nejsou zařízení. Byly jsme tu samy, zaměstnanci teprve přicházeli do práce. Nakonec jsme se ale najedly dobře, a šly zaplatit za strávenou noc. Zrovna se vyměnily směny a platbu pokoje už nám vyřizoval mladý kluk, který už mluvil anglicky obstojně, a ještě k tomu byl sympaťák.
Hned ráno tedy vyjíždíme objevovat nové lokality. První je hned na břehu samotného Trasimenského jezera, které je opravdu velké. Takhle brzo je tady ještě docela zima a potkáváme jen pejskaře a běžce, volavky, spoustu vran a dalších ptáků. V rákosině na břehu běhá maličký zajíček a Verča je z něj úplně hotová. Zrovna když obdivujeme zajíčka a snažíme se nešlapat po krunýřích korýšů a kostech ryb, volá nám Lukáš. Smutně mu vysvětlujeme, že máme zatím jen maličko žab, že kam přijedeme, tam žádné nejsou. Dohodli jsme se, že tedy ještě dokončíme průzkum tohoto okolí a pak se vrátíme na místo, kde jsme včera těch pár chytily, protože to vypadá, jako by to bylo v celé Itálii jediné místo s žábami. Verča chce ještě projet jedno místo nedaleko odsud, tak opouštíme jezero a jedeme. Mám pocit, že je to cesta asi milion kilometrů přes polní cesty. Všude jsou tabule varující před krádeží plodin i pytlačením. To nám moc klidu nedodává. Za obrovskou vinicí jsme našly maličký remízek obklopený olivovými sady. U remízku bylo pár domečků, což nás moc neuklidňovalo, protože nás někdo mohl vidět. Verča z mapy vykoukala, že má být v remízku maličké jezírko, tak se ho vydala prozkoumat, zatímco já jsem zůstala u auta a tvářila jsem se, že jsem jen ornitolog a pozoruji ptáky. To přece proti zákonu není. Verča zmizela mezi stromy a mi to nedalo a šla jsem aspoň ochutnat čerstvou olivu. Nakládané je mám ráda, ale čerstvá mi zkřivila obličej tak, že jsem už přemýšlela, jestli mi to nezůstane. Chvíli jsem taky obcházela auto a pozorovala ještěrky, pak jsem zase koukala dalekohledem, ale naneštěstí zrovna žádní ptáci kromě holuba a straky nebyli v dohledu. Verča si dala docela načas, ale když se po skoro hodině vynořila mezi stromy, špinavá od bahna až po zadek, viděla jsem široký úsměv, a bylo mi jasné, že byla úspěšná. Přinesla další žáby, a ani jí díky nim nevadilo, že měla gumáky plné bahna. A legíny. A úplně všechno. Snažila se převléknout a aspoň trochu otřít ubrousky, ale stejně by to chtělo ideálně sprchu. Ale co se dá dělat, tohle je terénní biologie. Vyrazily jsme zpátky směrem k lokalitě, kde jsme včera byly s pár žábami úspěšné. Nebylo to úplně blízko, tak jsme byly nakonec rády, že už jsme dojely a můžeme se zase protáhnout. Nejdřív jsme se rozdělily, Verča na odkaliště, já do potůčku. Když už se setmělo, s baterkami jsme hledaly dál, a šla jsem i já s Verčou do odkaliště a pak Verča se mnou do potůčku. Nakonec jsme byly opravdu dost úspěšné a žab už jsme měly desítky. Obzvlášť po tmě se nám špatně lezlo z potůčku, který měl břehy tak příkré, že se po nich sotva dalo vylézt, ještě s žábami v rukou. Ale potkaly jsme tady tolik zajímavého života. Rodinku kachen, nějakých savců, které jsme si nemohl pořádně prohlédnout, ale musely to být ondatry nebo nutrie. Byli tady raci, plži, spousta blešivců a ryb, dokonce jedna ryba vypadala jako sekavec. Pozdě večer jsme pak dojely v úplné tmě do dalšího ubytování. To bylo přímo v centru města Arezzo, protože jsme narychlo nesehnaly nic jiného. Při příjezdu jsme zjistily, že nejen že se v centru samozřejmě nedá parkovat, ale ještě ke všemu tady budou mít druhý den běžecký závod, a celé centrum bude uzavřené. Musely jsme auto odstavit na podzemním parkovišti kilometr a půl daleko, ale aspoň nám tady nechali zavazadla, ať se s tím netaháme. Dojely jsme do podzemek a žáby nechaly v autě, protože přes noc je chladno dost, a je to i pro ně mnohem lepší, než abychom je teď přenášely do hotelu. V hotelu jsme se ubytovaly a vnutil se nám i poslíček, který nám ukázal, kde máme pokoj a odnesl kufry. Dala jsem mu naše jediné euro, které jsme měly v hotovosti, a to ještě ani nebylo původně naše, našla jsem ho totiž na benzínce na zemi. Na pokoji bylo docela chladno, tak jsme hned zapnuly topení a na radu personálu hotelu jsme se zajely podívat na střechu, ze které měl být nádherný výhled na město. A taky že byl. Pokochaly jsme se okolím, výhledem na krásné památky, přeplněné náměstí i květinovou dekoraci ve tvaru kosočtverce, která až moc připomínala něco, co nám asi připomínat neměla. Udělaly jsme pár fotek, videí, vtípků o skákání dolů, protože už toho máme dost, a šly jsme se na pokoj vyspat.
26. 9. 2021 – Za Giannim, do Turína!
Ráno se budíme s výhledem na přípravy na dnešní běžecký závod. V tomto hotelu snídani nemáme, tak se jen balíme a jdeme zaplatit. V recepci je úplně plno, očividně se tady ubytovalo spoustu dnešních běžců a chystají se vyrazit. Zaplatily jsme, a ještě jsme si zašly nakoupit do obchodu vedle. Po cestě jsme všude potkávaly další a další běžce, všichni se rozcvičovali, popobíhali, lepili startovní čísla a chystali vodu na pití. Nechápu, kdo má hned po ránu tolik energie. Z obchodu jsme šly rovnou k autu. V podzemkách jsme asi 10 minut hledaly, kde máme auto. Tak nepřehledné garáže jsem ještě neviděla. Naštěstí jsme ho našly i se žábami a chtěly vyjet ven. Pak nám ale došlo, že ještě musíme zaplatit za parkování, tak jsem vyběhla nahoru ke vchodu k budce na placení. Budka mluvila jedině italsky a pořád se jí něco nelíbilo. Peníze nechtěla přijmout. Ještě mě přitom zastavil nějaký cizinec, moc sympatický černoch kolem 30 let, a ptal se na cestu k nejbližšímu obchodu. To jsem zrovna zázrakem věděla, tak jsem mu i poradila, a cítila jsem se jako bych tady snad odjakživa bydlela. Po několika pokusech a mém vzteku se najednou budka umoudřila, nechala mě zaplatit a mohla jsem se konečně vrátit k Verči a našemu autu. A hned jí celé dobrodružství s budkou vylíčit. Vyjely jsme z garáží a hned první zastávka byl McDonald na snídani. Po objednání, když jsme čekaly na jídlo, mi ještě volala teta, a sdělila mi smutnou zprávu o strejdovi. Byla jsem z toho pak taková přejetá :-/ S Verčou jsme se najedly a vyrazily na cestu. Z Arezza do Turína by to normálně nebyla cesta na celý den, ale chtěly jsme ještě prohlédnout nějaké lokality po cestě. A nakonec jsme byly rády, že jsme to udělaly, protože na několika místech kolem řeky Ceciny se nám opravdu podařilo nachytat desítky žab i pulců. Naopak na lokalitě, kterou jsme si vyhlédly pro její dvě jezírka, které vypadaly jako vhodné prostředí, jsme úspěšné nebyly. Nešlo dojet až k nim, tak byla nutná cesta pěšky. Zatímco Verča se vydala do kopce po cestičce, já jsem šla z kopce přes bodláčí a asi 10 plotů, které jsem se snažila překračovat a přeskakovat tak dlouho, až jsem zjistila, že dál už se opravdu nedostanu a jezírko musí být naprosto nepřístupné. Došla jsem pak do kopce za Verčou, která seděla u tůňky a číhala na žábu, která se před ní schovávala v rákosině. Zavolala na mě, že další žába je určitě ještě na druhé straně, ale tu se mi chytit nepodařilo, tak jsme odcházely jen s tou jednou. A s větvičkou ochmetu, který se tam zčista jasna vyskytl, i když nikde okolo žádný další nebyl k vidění. Už jsme se musely připravit na cestu, takže nastříhat houbičky na nádobí pro žáby, ve kterých se mohly schovat, a vyměnit vodu. A taky jsme zjistily, že nám zase nefunguje světlo. Tentokrát přední potkávačka. Vyjely jsme i s žábami do Turína. Po cestě jsme si ještě v Livornu daly večeři v BurgerKingu a mezitím začalo pršet. Ještě že terény už máme za sebou. V dešti a kolonách jsme se táhly směrem na sever. Měly jsme domluvené, že se zítra setkáme s Giannim, místním biologem, který s Lukášem už delší dobu spolupracuje a chytá pro něj hybridní sekavce. Žije i pracuje hned na předměstí Turína ve městečku Carmagnola. Tam nám taky domluvil dnešní ubytování. Kvůli opravdu dlouhé koloně jsme měly docela zpoždění, a snažily jsme se zavolat paní z ubytování. Zase nemluvila jediné slovo anglicky, tak jsme volaly Giannimu, aby jí zavolal, že přijdeme pozdě. Naštěstí jsme se nakonec všichni nějak domluvili a po desáté večer jsme úspěšně dorazily do Carmagnoly a našly ubytko. Žáby jsme musely nechat v autě schované, protože na ně nemáme povolení a nechtěly jsme, aby na to Gianni přišel. Byl to rodinný statek, plný zvířat, obklopený poli, okolo nás bučely krávy a štěkali psi. Celé prostředí bylo zařízené příjemně vesnickým italským stylem a paní vypadala fajn. Byla to typická hospodyňka, měla ráda ve všem pořádek a naprosto všechno měla zorganizované, seřazené, zařazené a srovnané. Dovedla nás do našeho pokoje a popřála dobrou noc. Byla tady opravdu zima, tak jsme si daly sprchu, přikryly se vším, co jen šlo a šly spát.
27. 9. 2021 – Pro sekavce a domů
Hned ráno jsme se zašly najíst. Paní domácí měla připravenou bohatou snídani, celou dobu stála u nás a ptala se, jestli ještě něco nechceme. Napadlo nás, že jsme jí zapomněly dát ledovače na nachlazení pro ryby, tak jsme to zkusily aspoň na tu chviličku, než se najíme. Po jídle už akorát přišel Gianni. Pozdravil se s námi i s ní, očividně to byli staří přátelé. Gianni vypadal ve stejném věku jako ona, něco přes 50. Zavedl nás do nedalekého muzea, kde pracuje a kde už pro nás měl nachystaných asi 120 sekavců. Zatímco Verča ještě spěchala do bankomatu pro peníze, které jsme měly Giannimu předat, já jsem s ním vyplňovala formuláře a obdivovala výstavu minerálů v muzeu. Když se Verča vrátila a měli jsme všechno vyřešené, pustili jsme se do přelévání sekavců do transportních pytlíků. Gianni myslel na všechno, měl pro ně připravenou odstátou vodu, popisky i lahve s ledem, které byly úplně zmrzlé, takže jsme je moc rády použily místo našich jen studených ledovačů. Naložily jsme všechny ryby a Giannimu poděkovaly. Vydaly jsme se na cestu domů. Celou dobu jsme řešily, jak pojedeme. Jestli dnes přespíme v Bibione a dáme si pauzu u moře, nebo jestli přespíme někde v Alpách, nebo jak to vlastně uděláme. Nakonec jsme dojely v docela dost dobrém čase do Rakouska, a u jezera Wörthersee, na odstavné ploše, kde jsem předtím jedla i s bráchou, jsme si daly večeři a navrhla jsem, že bychom to už mohly zkusit dojet až domů. Verča moc pro nebyla, ale nakonec souhlasila, s tím že večer stejně budu řídit zase hlavně já. Po jídle jsme sedly do auta a dojely jsme až na hranice z Rakouska do Česka. Byla jsem už unavená, ale přece nebudeme nocovat v Brně. Verča na chviličku převzala řízení, ale jak špatně vidí, tak jela i po dálnici celou dobu 90. Tak jsem to zase převzala já. Do Ostravy jsme dojely až kolem 1 ráno. Já už jsem byla úplně hotová, unavená. U školy už čekal brácha s jeho kamarádkou. Měl mě vyzvednout a dovézt domů. Pomohli nám ještě přestěhovat ryby i žáby do školy a ryby jsme i vypustily do kádí. Byly jsme s Verčou obě rády, že jsou už v bezpečí ve škole. Brácha a jeho kamarádka už se nudili a stříleli po nás gumičky, tak jsme to zabalily a šli jsme domů. O pár dnů později pak Verča i s Lukášem dovezli ryby i žáby do Liběchova a doufáme, že se jim tam bude líbit.