S bráchou do Itálie 2021
5. 8. 2021 – Itálie? Cože?
Tento výlet začal vlastně už den předtím, než jsme vyjeli. Vracela jsem se z Liběchova (u Mělníka), kde jsme ubytovávali a zpracovávali ryby z Bulharska, ze kterého jsme před pár dny přijely s Verčou. Těšila jsem se konečně domů, až si zase normálně vyperu, najím se, a hlavně se konečně vyspím, protože jsem v posledních dnech zůstávala v laborce třeba až do 4 do rána. A ráno znovu. Byl už večer, kdy jsem konečně dojela domů, a začala si vybalovat věci a těšit se do postele. Brácha vypadal podezřele. Přišel za mnou a ptal se, jestli něco chci, ale že mi neřekne co, a že bych to určitě chtěla, kdybych věděla co, ale že musím říct ano nebo ne ještě dřív, než mi poví, o co jde. Zvědavost mi nedala, a tak jsem souhlasila. Řekl mi, že si mám tedy sbalit věci a že jedeme do Říma. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký vtípek, ale mluvil vážně a ukázal mi, jaké hotely už zamluvil. Samozřejmě, že jsem do Říma moc chtěla, ale taky jsem se chtěla aspoň jeden den vyspat, když to teď delší dobu nešlo. Nakonec jsem si ale sbalila věci a souhlasila. Brácha rozhodl, že ještě ke všemu vyjíždíme hned v 1 ráno. Ok, tak ani dnes se nevyspím. Šla jsem do postele aspoň na hodinu a půl, a s nechutí jsem si nastavila budík na půl 1.
6. 8. 2021 – Tak teda jedeme
Je 1 ráno a nasedáme do auta. Nejdřív řídí brácha a já se mám ještě snažit aspoň trochu si zdřímnout, abych ho pak mohla v řízení vystřídat. Spánek v autě mi moc nejde, ale občas na pár minut usínám. V Rakousku zastavujeme na benzín a brácha už navrhuje, že bychom se vyměnili. Zkouším chvíli jet dál, ale cítím na sobě, že opravdu skoro usínám, tak se zase po hodině měníme a řídí brácha. Obdivujeme nádherné panorama v Alpách a zastavujeme na benzínce, kde jsem si hned sedla na obrubník, vytáhla rohlík a jako správný bezdomovec se cpala a koukala po okolí. Zase jsem chvíli řídila já, teď už nás po pár kilometrech čekala hranice do Itálie. Kousek za hranicí mě už přepadal mikrospánek. Moc jsem bráchovi s řízením nepomohla, ale už to opravdu nešlo. Po cestě jsme se ale ještě zastavili v Benátkách. Když už jsme přece tady… :-) Bohužel hned při příjezdu jsme zjistili, že je tady tak extrémně přelidněno, že se nedá ani hnout. Dali jsme si jen zmrzlinu a hned zase jeli, protože doslova nebylo ani možné udělat krok bez vrážení do lidí. Je to velká škoda, myslím že ta spousta turistů akorát kazí dojem tak krásného místa. Prý je lepší tady zajet v zimě, tak třeba někdy.
Zbytek cesty do už jsme se nemohli dočkat do hotelu, až si odpočineme. Kolem Florencie nás ještě čekala zácpa. Taky jsme se už pomalu naučili pracovat s místním systémem mýtných bran, které mluví jen vztekle italsky. Jsou označeny názvem Telepass, ale se vzpomínkou na Lilu z Pátého elementu jim říkáme Multipass. Dojeli jsme nakonec do cíle a naštěstí jsme hotel nakonec našli a v pořádku se ubytovali ve městečku Ostia. Hotel byl moc příjemný, hned u pláže, jen to parkování byl problém. Nedivím se, že mají Italové maličká a obouchaná autíčka. Hodili jsme věci na pokoj, a protože do stmívání ještě zbývalo trochu času, zašli jsme se projít na pláž. Z pláže jsme se po cestě zpátky porozhlédli po nějaké večeři. Do oka nám padla pizzerie, kde jsme si vzali pizzu s sebou a šli ji sníst na pláž. Paní nám sice popletla objednávky, brácha dostal jiný salám, než chtěl a já jsem místo oliv dostala ančovičky, ale nějak jsme to zvládli a oba jsme vydloubali to, co jsme nechtěli. Se stmíváním jsme se vrátili na pokoj. Brácha měl ještě depresi, že musí spát v manželské posteli se mnou, a že na něj určitě přeleze můj sliz a smrad. Ale vyspali jsme se oba dobře :-D
7. 8. 2021 Mořeee!
Vstáváme hned ráno, abychom si naplno užili toto krásné místo. Máme snídani v ceně, a jíme jako králové. Na výběr je spousta skvělých jídel, včetně třeba i plástve medu, ze které si každý může ulomit svůj kousek. Neodolala jsem a dala jsem si mimo jiné i med s mandlemi a dalšími oříšky. Po snídani jsme si dali věci do auta a šli na pláž. Dopoledne ještě nebyla tak plná, ale už před obědem se začala hodně plnit. Měli jsme štěstí a našli jsme místo ve stínu. Jinak bychom platili 20 euro za slunečník, a to se nám opravdu nechtělo. Obzvlášť kvůli bráchy, který má barvu o 100 odstínů světlejší než všichni okolo. Já už jsem aspoň hnědá z Bulharska. Šli jsme na chvíli do vody, ale ta byla fakt studená, tak jsme dlouho nevydrželi a šli jsme se opalovat. Po obědě se zvedl vítr a zvedl tím i vlny. Moc jsme si to užívali a skákali s nimi, občas nás některá smetla mnohem víc, než jsme čekali. Bráchu pak ještě požahala medúza, ale naštěstí to musel být některý z druhů, které sice požahají, ale nejsou nebezpečné, protože ho to jen bolelo a zčervenalo, ale žádný horší příznak neměl. Medúzu jsme neviděli, ale šli jsme radši jiným směrem. Když už nám byla zima, šli jsme se zase opalovat, nebo jsem trávila čas hledáním mušliček. Odpoledne jsme si zašli na nákup do místního obchodu, hlavně kvůli pití, a hned u obchodu jsme si dali i pizzu. Zkusila jsem poprvé pizzu s květy cukety. Nebylo to špatné, ale měla jsem pocit, že samy o sobě moc chuť nemají a jsou spíš na ozdobu. Šli jsme se pak ubytovat do druhého hotelu, který je hned asi 100 metrů od toho prvního, ale brácha původně objednal v tom prvním jen jednu noc a pak už byl obsazený. Podařilo se nám taky po cestě najít lepší parkovací místo, tak jsem v něm stála, aby nám ho někdo nevyfoukl, a brácha běžel pro auto. Stáli jsme tentokrát skoro před hotelem a blíž k pláži, super! Když jsme se ubytovali, chtěli jsme jít ještě na chvíli kouknout po městě. Šli jsme se projít, došli jsme i na krásné molo, kde jsem zakopla o asi 1 mm vysokou nerovnost a roztrhla jsem si botu (žabku). Tak jsme šli zase zpátky k autu, abych si mohla vzít sandály, a brácha se mi celou cestu posmíval. Z chůze bosky jsem ale zrovna tady nadšená nebyla, protože jsou tady chodníky, cesty, příkopy a vůbec celé prostředí velmi špinavé a plné skleněných střepů. Došla jsem ale naštěstí v pohodě, a už v sandálech jsme šli dál. Obdivovali jsme, kolik je tady všude okolo obrovských a vzrostlých stromů, které jsou prostě nádherné. To Italům moc závidíme. Chtěli jsme najít kde se navečeříme, a na mapě jsme si našli dobře vypadající restauraci. Když jsme k ní ale došli, zjistili jsme, že je nějaká až moc vyhlášená, rezervace se dělá několik týdnů předem, a i tak potom člověk stojí v nekonečné frontě. Na to jsme se vykašlali a šli dál, že prostě dřív nebo později na nějakou restauraci narazíme. A narazili. Byl to malý podnik, kde se soustředili na domácí těstoviny. Bylo taky dost plno a majitel nevěděl, kam nás posadit, tak nás nejprve poslal sednout nahoru do patra, pak zase za námi došel, že už je volné místo dole na chodníku. Objednali jsme si jídlo, a ještě se nám snažil vysvětlit, že jsou těstoviny dělané vždy ručně a čerstvé, takže to chviličku potrvá. I když anglicky neuměl, domluvili jsme se nakonec v pohodě a těšili se na jídlo, protože podle toho, co měli ostatní hosté, to vypadalo moc lákavě. Zanedlouho nám to donesli a oba jsme mohli jedině chrochtat blahem. Nikdy jsem neměla lepší těstoviny. A to jsem myslela, že těstoviny s rajčatovou omáčkou jsou tak základní jídlo, že mě nemůže překvapit ani pozitivně, ani negativně. A mohlo. Brácha měl k těstovinám i bresaolu, a byl úplně nadšený, že je pravá a moc mu chutná. V restauraci jsme nechali i pěkné dýško a šli jsme do hotelu. Zjistili jsme, že už mají zavřený i bar, ale recepční nám dal aspoň každému skleničku vína jako welcome drink a šli jsme na pokoj. Sedli jsme si na balkon, pili víno a koukali chvíli na hvězdy a chvíli na moře. Občas náš klid vyrušil nějaký hlučný Ital, nebo třeba blikající miniauto s repráky tak silnými, že jsme se divili, že se ještě nerozpadlo. Nakonec jsme šli spát.
8. 8. 2021 Všechny cesty vedou do Říma
Vstáváme zase brzo, protože toho máme dnes ještě hodně na práci. Jdeme na snídani, která je tady taky v ceně, a dáváme si dobroty s výhledem na pláž. Hned po jídle jdeme zaplatit za ubytování a odnášíme si věci do auta. Loučíme se s mořem a jeho obřími vlnami a míříme do centra Říma. Podařilo se nám bez jakéhokoliv problému najít příjemné parkovací místo hned vedle zastávky metra. Překvapilo nás, že se tady dá parkovat, čekali jsme mnohem větší hrůzu. V metru jsme si koupili celodenní jízdenky a než nám jel nejbližší spoj, koukali jsme na rodinku holubů, kteří se zabydleli mezi ostrými špicemi, které je měly vyhnat. Očividně tam měli i hnízdo. Metrem jsme dojeli do stanice Colloseum a hned při východu z ní jsme pochopili, proč se tak jmenuje. Koloseum bylo doslova přímo před námi, bylo nádherné a překvapivě zachovalé. Všude byly davy lidí, místní prodejci nabízející „zaručeně nejlevnější vstupenky“ a taky nevkusné přenosné ploty, které k našemu velkému zklamání hyzdily celou atmosféru tohoto nádherného a historicky významného místa. Šli jsme se zeptat do budky s nápisem Tickets, kolik vstup stojí, ale paní nám řekla, že musí být objednaný už předem, a ještě ke všemu je dost drahý. Tak je to tady bohužel se všemi významnými památkami. Smířili jsme se s tím, že dovnitř se nepodíváme, ale aspoň jsme se prošli okolo Kolosea a vydali se směrem do centra, kde byly na každém kroku další a další památky. V jednu chvíli jsme došli k chrámu, který byl otevřený a bez vstupného. Byl úplně prázdný a bez turistů. Hned u dveří jsem si všimla italského nápisu, že je tady pohřbena jeptiška už stovky let, a že se chrám jmenuje po ní. Brácha se překvapivě vydal rovnou dovnitř, a po stezce vyznačené šipkami se mi ztratil z očí. Snažila jsem se ho doběhnout, a našla jsem ho až v místnosti pod oltářem, kde stál a zíral do stěny. Když jsem došla k němu, tak mi jen překvapeně řekl, že „Tady někdo leží.“ Ptala jsem se ho, co čekal, když vběhl rovnou do chrámu a že to je všude napsané. Prý si ale žádné nápisy nečetl a šel jen po šipkách. Podívala jsem se směrem ke zdi, na kterou zíral, a byla tam za sklem opravdu v rakvi vystavená kostra, oblečená do obleku jeptišek. Byla vzrůstem maličká. Šli jsme dál a potkali jsme ještě nějakého mnicha, který chrám asi hlídal a musel se divit, proč tady přišli ti dva mladí lidé a hned se nahrnuli dovnitř. Cítila jsem se až nevhodně, protože jsem na sobě ani neměla oblečení, které by bylo do chrámu vhodné, vzhledem k tomu, že jsem měla šaty jen s krátkou sukní a odhalenými celými zády i boky. Z chrámu jsme se vydali dál a po cestě jsme si koupili extra předražené pití. Viděli jsme památník Viktora Emanuela, Forum Romanum, Fontánu di Trevi a Pantheon. Od Pantheonu jsme jeli autobusem k Vatikánu, který jsem taky chtěla vidět, i když brácha nechtěl, protože mu vadí církev. Ale jeli jsme. Na hranicích jsme zjistili, že za vstup dovnitř se jak jinak než platí, takže jsme zůstali jen na hranicích a aspoň jsem přes mříže prostrkovala ruce a nohy, abych mohla říct, že už jsem ve Vatikánu byla :-D Prakticky ale opravdu byla, protože je tak maličký, že je z hranic výhled opravdu na celý jeho prostor. Z Vatikánu jsme se vydali zpátky na autobus a dojeli na místo, kde jsme měli zaparkované auto. Chceme dnes ještě stihnout návštěvu Pisy, tak už musíme jet. Z Říma jsme tedy vyrazili na sever a zanedlouho jsme byli v Šikmé věže. Opět nás překvapilo, že jsme neodhadli, kolik tam bude lidí. Dalo se zaparkovat docela v pohodě, a samotná Šikmá věž byla viditelná už normálně z cesty. Před vstupem na Náměstí zázraků byla spousta stánků a trhovci prodávali snad úplně všechno možné. Došli jsme do areálu a hned nás kromě samotné Šikmé věže uchvátila i místní katedrála, o které se bohužel tolik nemluví, protože není šikmá, ale je nádherná. O to víc je vidět náklon Šikmé věže, když stojí vedle rovné stavby. Tak jako všichni turisti jsme si i my museli hned udělat fotku, jak věž podpíráme a šli jsme se porozhlédnout, kolik stojí lístky na vstup dovnitř. Samozřejmě byly zase vyprodané a musely být objednané dopředu, a navíc opět předražené, tak jsme nikam nešli. Chvíli jsme se ještě věží pokochali a pak už jsme zamířili zpátky k autu. Na tržišti jsme si ještě dali panini a jeli jsme dál. Dnes je ještě v plánu dojet do města Bologna, kde jsme si rezervovali hotel na přespání. S dnešním objevováním Říma a Pisy už bychom opravdu nestihli dojet i pohodlně domů. Cesta byla překvapivě docela v pohodě, jen s menšími zácpami, a v Bologni jsme byli kolem 9 večer. Ubytovali jsme se v příjemném pokoji a brácha velmi oceňoval, že tentokrát už máme dvě oddělené postele. Schválně jsem mu ale občas položila třeba jen špičku prstu na jeho peřinu, aby neměl pocit, že mi unikne. Samozřejmě to strašně prožíval a byl z toho na větvi :-D Chtěli jsme si ještě zajít na boloňskou omáčku s těstovinami, když už jsme v Bologni, ale bylo už pozdě večer, tak jsme došli jen do hotelové restaurace a dali si těstoviny tam. Jídlo bylo moc dobré, ale tak syté, že jsme neměli šanci ho dojíst a zbytek jsme si vzali s sebou. Pak už jsme šli spát.
9. 8. 2021 – Jedeme domů
Ráno jsme šli rovnou na snídani. Opět byla v ceně, a byla příjemně vyřešená jako švédské stoly. Jediné místo, kde se stály fronty, bylo tam, kde kuchař dělal zapečené bagety na požádání, a taky rozdával pečivo. Ale dalo se to zvládnout. Všechno jídlo bylo rozdělené v maličkých porcích ve skleničkách, a tak jsem si nabrala spoustu skleniček s různými dobrotami. Brácha se samozřejmě hned smál, že jsem prý žrout, a aby umocnil dojem, že jsem toho snědla moc, přidal ještě i jeho skleničky na mou stranu. Když jsme odcházeli, vypadalo to, jako by tady snídal největší žrout na světě a a druhé straně chudáček co skoro nic neměl. Zaplatili jsme a šli do auta. Oba jsme se shodli, že až budeme někdy zase v Bologni, tak půjdeme znovu do tohoto hotelu, protože byl super. A až budeme znovu v Ostii, půjdeme do toho hotelu, kde jsme byli druhý den, protože tam byl příjemný personál, a navíc skvělý balkon. Vyjeli jsme směrem domů, a ještě, než jsme se dostali do Rakouska, donutila jsem bráchu zastavit u krajnice na dálnici, kde byly nádherné borovice, a nasbírala jsem si tam pár šišek se semeny. Za hranicemi už jsme měli oba docela hlad, tak jsme se zastavili na odpočívadle u nádherného jezera Wörthersee, na které jsme se po cestě tam jen koukali a obdivovali jeho fascinující blankytně modrou barvu. Krásu jezera ještě umocňovaly vysoké vrcholky Alp, které čněly všemi směry okolo. Nás v tu chvíli ale zajímalo taky to, že tam byl Burger King, tak jsme se hned nahrnuli dovnitř a objednali si. Navíc jsme zjistili, že nabízeli spoustu dobrot, které v Česku ještě nemáme, tak jsme si objednali snad od každého něco, zalezli s tím vším do auta a tam se cpali a hodnotili, co je lepší. Navigace nás pak směrem na sever na chvíli odklonila z dálnice, asi tam byly zácpy. Prohlédli jsme si tak u Rakouský venkov plný krav na pastvinách a tradičních domků. Docela nás to ale zdrželo. Na hranici s Českem jsme dojeli už se stmíváním. Zastavili jsme se hned v bezcelní zóně a nakoupili jsme čokolády a bonbony. Samozřejmě jsme prošli taky parfémy a vším se ovoněli a brácha se zastavil i v zóně s alkoholem. Večer už jsme pak jen dojeli domů, vytáhli věci a šli spát. Konečně s vidinou toho, že zítra nemusíme vstávat brzo :-) Ale stálo to za to!