Poznáváme svět

25. 7. 2021 – Vzhůru na Bělehrad!

V 8 ráno jsem měla sraz s Verčou u ní doma. Měly jsme už totiž u sebe auto z akademie a domluvily jsme se, že s ním dojedu domů já, protože bydlím dál. Ji jsem tedy vyzvedla po cestě. Před osmou jsem úspěšně dorazila přes tankodrom na jejím sídlišti až k jejímu bytu, kde už byla nachystaná ona i její přítel a začali nosit věci do auta. Aspoň jsem se konečně s Matoušem seznámila. Verča si ještě vystřihla pár úšklebů a neradostného stěžování, protože se nám na klice zadních dveří usadila malá zelená kobylka. A Verča hmyz nesnáší :-D Nasedly jsme do auta, a tentokrát už řídila Verča, protože jsme byly od začátku jasně domluvené, kdo bude řídit kdy. Jsme pravé opaky té druhé – já noční sova, Verča ranní ptáče, já s modrýma očima vidím lépe ve tmě, ona s hnědýma očima lépe snáší přímé denní světlo. Takže ideální dvojka. Nejdříve jsme se zastavily v Olomouci na snídani v McDonaldu. Verča už začínala být nervózní, protože pořád čekala na její výsledek PCR testu ze včerejška. Je sice očkovaná, ale ještě ne dost dlouho. Aspoň já jsem využila svého učitelského privilegia a mohla se nechat očkovat ještě na jaře. Před Brnem jsme si řekly, že počkáme na výsledek na Rohlence. Zrovna tam opravovali cestu a byl tam zákaz vjezdu na staveniště. Zdálo se, jako by to nebylo kudy objet, tak jsem po prohlášení, že jsme přece dvě mladé holky, takže to vždycky nějak uhrajeme, vjela do zákazu. Po objetí tisíce děr a překážek jsme to nakonec nějak otočily a projely zpáteční cestou, kde jsme se konečně dostaly na parkoviště. Sedly jsme si v McDonaldu a dohodly jsme se, že už do té laboratoře zavoláme, jako že co je pořád s tím včerejším testem. Zvedl to milý pán, který nám vysvětloval, že je zrovna problém, protože jim vypadly servery a není možné žádné certifikáty nahrávat, a že máme asi 2 hodiny počkat. Tak jsme se vydaly směrem na jih, že dojedeme až na hranice a počkáme tam, ať můžeme vyjet hned jak to jen bude možné. Těsně před hranicemi jsme sjely z dálnice a chtěly se jen tak projet po okolí, že koukneme na nějaké ptáky, a taky posbíráme vzorky jmelí pro jiný projekt, na kterém pracuji už 5 let. Projížděly jsme naslepo vesničkami a rozhlížely se, kde by bylo nějaké pěkné místo k zastavení. Nic netušící jsme vjely do vesnice, která vypadala strašně. Všude spousta nepořádku, zlomené stromy, rozbitá okna, zničené fasády, chybějící střechy, lidé ve stanech. Nechápaly jsme, kam jsme se to dostaly, a myslely si, že to je snad cikánská osada, ale lidé jako cikáni nevypadali. A proč bylo všude kolem tolik policistů? Pak nám při pohledu na mapu došlo, že jsme dojely do Hrušek, vesnice, kterou před měsícem zdevastovalo tornádo. Oběma se nám sevřelo hrdlo a s obrovským respektem jsme vyjely nejkratší cestou a bylo nám líto lidí, kteří tady žijí. Hned za vesnicí jsme našly zajímavou malou alej, kde rostlo jmelí, tak jsme hned posbíraly vzorky a jely dál směrem na Lanžhot, kde jsme měly v plánu projet si okolí a hledat ptáky. Zastavily jsme až na louce, která ležela na samé hranici se Slovenskem, hned pod dálničním mostem. Při krátké procházce jsme aspoň objevily mimo jiné luňáka hnědého, krásného dravce, kterých u nás moc není, protože po desítky let je myslivci cíleně stříleli jako škodnou. I když škodná nejsou. Nemám ráda myslivce! V posledních letech jejich počty začaly zase zpátky růst, ale ještě pořád zdaleka nejsou na číslech, jaká by měla být. Po procházce už byly 2 hodiny a my jsme pořád ještě čekaly v ČR. Verča znovu zavolala do laboratoře a ptala se, co je s jejím testem. Pán na lince tvrdil, že systém pořád nefunguje, že buď si výsledek vyzvedne osobně v Ostravě bez QR kódu (což je v zahraničí k ničemu), nebo počká do večera, až se systém rozjede. Rezignovaly jsme, že asi dnes snad spíme na Moravě a vyrážíme až zítra a zavolaly jsme Lukášovi (vedoucímu), co se děje. Naštěstí hned po našem hovoru Verči jako zázrakem certifikát i s QR kódem přišel a konečně jsme vyrazily! Docela rychle jsme za sebou měly Slovensko, a pak jsme se táhly nekonečně dlouhou dobu přes Maďarsko, které vypadalo stále stejné. Step, slunečnicové pole, step, slunečnicové pole… Celá krajina působí jako jedna velká placka. Aspoň nějaké rozptýlení bylo, když jsem se snažila natankovat benzín, pustila jsem po chvíli pistoli a benzínka si automaticky myslela, že jsem s tankováním skončila. Musela jsem jít zaplatit ten litr benzínu, co jsem zatím natankovala, abych mohla doplnit zbytek nádrže. Celý systém by asi nebyl až tak na hlavu, kdyby do mě aspoň celou dobu něco nehustili Maďaři maďarsky :-D S málem už zapadajícím Sluncem jsme se konečně dostaly na hranice se Srbskem. Na hranici jsme stály asi třičtvrtě hodiny, než jsme přišly na řadu. Celníci si jen prohlídli naše pasy, smáli jsme, že jsme dvě Veroniky, a nechali nás jet. Hned za hranicemi nás zastavila další kolona, tentokrát na mýtnou bránu. Měly jsme obavu, abychom stihly dojet do ubytování v Bělehradu, kde nás čekali nejpozději v 10 hodin. Ale zkusily jsme to. Jízda ve tmě na dálnici, navíc po tak dlouhém dni, už se zdála nekonečná, ale dojely jsme. Do Bělehradu jsme přijely o půl 11 a při hledání našeho hotelu jsme si aspoň prohlédly noční život a vůbec prostředí, ve kterém místní lidé žijí. Všechno se zdálo být špinavé, staré, ale noční život velmi aktivní. Na první pohled nás zaujala všudypřítomná parte a upomínky výročí, které tady místní s oblibou vystavují. A to jsme ještě nevěděly, že je uvidíme i všude v Bulharsku. Když jsme přijely do hotelu, rychle jsme vyletěly směrem k recepci a doufaly, že nám někdo ještě otevře a dá nám náš pokoj. Naštěstí byla paní recepční ještě v práci, byla to mladá slečna a ochotně nám náš pokoj dala. Ubytování bylo v chatičkách a hned vedle hotelu byl velký aquapark a také všude spousta pouličních psů. Když jsme došly do naší chatky, zjistily jsme, že ji ještě po posledních hostech neuklidili. Na nočním stolku ležel posmrkaný kapesník, povlečení bylo rozházené. Slečna z recepce už odjela domů, tak jsme se začaly smiřovat s tím, že budeme spát v posteli po někom. Naštěstí mě ale napadlo, že ještě zkusím najít nějakou uklízečku, třeba tam ještě někdo bude. Opravdu jsem jednu našla, když procházela mezi chatkami. Snažila jsem se jí vysvětlit naši situaci a poprosit ji o nové povlečení, že si to klidně povlečeme samy, ale ať nám ho aspoň dá. Anglicky nerozuměla ani slovo. Tak jsem to zkusila rusky, a to už se docela chytala, ale některá slova očividně neznala, tak jsme dost improvizovaly všemi možnými jazyky. Byla milá a ochotná, tak mě zavedla do prádelny, před kterou hlídal obrovský chlupatý pes s dobráckýma očima, a čisté povlečení mi dala. Ptala jsem se jí, odkud umí rusky a říkala, že se to učila ve škole, ale že už je to 30 let, tak si toho moc nepamatuje. Z lámané ruštiny bylo poznat, že chce ještě něco říct, ale neví jak, a tak si povzdechla: „Ja nět ze Srbije, ja som sa prisťahovala zo Slovenska, ale neviem, či mi rozumieš.“ V tu chvíli jsem obrátila oči v sloup a musela jsem se smát nám oběma, že jsme se mohly úplně klidně domluvit česko-slovensky a ušetřit si ty manýry se stopadesáti dalšími jazyky :-D Byla jsem ale už tak vyčerpaná, že jsem jí ani nic neřekla, rusky jsem se rozloučila, poděkovala a šla na pokoj. Asi mě dodnes má za Rusku nebo Ukrajinku. S Verčou jsme ještě povlékly naše postele a šly spát.

26. 7. 2021 – Očekávání, jaký bude ten Tihomir

Ráno jsme vstaly tak, abychom byly na půl devátou na snídani. Snídaně tady měly být už od 8. Nikde jsme ale neviděly ani jídlo, ani žádné další hosty, kteří by už snídali. Ptali jsme se na recepci, kde teda ta snídaně je, a paní nás zavedla do krásné velké místnosti s bazénem uprostřed. Byly jsme první hosté, jídlo teprve začali nosit a uklízečka teprve začínala šudlat podlahu mopem. Po tom, co jsme pro paní uklízečku několikrát zvedly nohy, aby pod námi vytřela, bylo teprve jídlo přinesené, a tak jsme si šly nabrat. Musím aspoň uznat, že bylo všechno moc dobré. Než jsme se najedly, došli další hosté, a taky minimálně 7 toulavých psů, kteří vůbec neškemrali o jídlo ani o pohlazení, jen si lehali pod stoly a čekali, co upadne. Po snídani jsme co nejrychleji vyrazily a užívaly si tentokrát zajímavější jízdu přes hory směrem na hranici s Bulharskem. Čekaly nás samozřejmě zase kolony, nejdřív na mýtné, pak na hranici, zase se nám zasmáli, že jsme dvě Veroniky a byly jsme konečně v Bulharsku. Zavolaly jsme poprvé „tomu Bulharovi“, panu profesoru Tihomiru Stefanovi ze Sofijské univerzity, se kterým jsme se měly setkat v Sofii a vyrazit i s ním na pobřeží. Do telefonu nám řekl, že to nakonec vymyslel jinak, že bere své auto, protože pak potřebuje jet na další výzkum, takže ho nemusíme vyzvedávat, ale sejdeme se na benzínce u dálnice za městem. Asi za 2 hodiny už jsme na benzínce byly a čekaly na něj, plné očekávání, jaký bude, protože jsme si říkaly, že jestli to bude nějaký nesympatický vztekloun, tak to ještě bude hodně dlouhý týden. Naštěstí přišel vysmátý, 44letý sympaťák, na první pohled biolog jako my. Představil se a říkal, že my jsme určitě ty dvě holky z Česka, které s ním mají jet na ryby. Přikývly jsme a domluvili jsme se, co dál. Tisho měl na starost zajistit ubytování. Řekl nám, že ho zařídil u jedné rodinky, kam chodí vždycky, když potřebuje ubytování u Burgasu, a že už je roky zná. Byly jsme tedy v klidu, Tisho nám ukázal adresu, kam máme dojet a vyrazili jsme. On jel svým terénním autem docela pomalu, tak jsme ho rychle předjely, ale pak jsme se zase stavovaly na jídlo a on ne, nakonec jsme tedy dojely na pobřeží asi půl hodiny po něm. Už na nás čekal. Rozhlédly jsme se kolem, a viděly, že jsme na okraji města, spíše na vesničce na předměstí, kde je spousta domků, které obvykle nemají fasády nebo jsou alespoň zahlcené hromadou věcí, jako by tady bydleli samí vetešníci. To místo ale mělo příjemnou a přívětivou atmosféru a líbilo se nám tam. Vesnička se jmenovala Dolno Ezerovo. Tisho nás seznámil s rodinkou, které dům patřil. Byl to starší pár, který vypadal jako Bulharská verze rodičů od Adama. Měli už dospělé děti, jejich dcera s rodinou bydlela naproti, a další dcera někde dále. Tisho nás představil, tak jsme zjistili, že se paní jmenuje Velička Ivanova a pán Rusij Ivanov. Nemluvili ani slovo jiným jazykem než Bulharsky, ale moc mě potěšilo, když jsem zjistila, že jim vlastně i tak rozumím, protože ten jazyk zní jako směsice češtiny s ruštinou. Verča se nechytala, a vlastně až do konce naší cesty bulharštině neporozuměla. Ale aspoň byla sranda, když četla azbuku, i když ji neuměla :-D Došli jsme do horního patra, které bylo celé pro nás i s terasou, měli jsme vlastní dvě koupelny i kuchyňku, paráda. Já s Verčou jsme měly jeden pokoj, Tisho druhý. Ubytovali jsme se a dohodli se, že se zítra sejdeme v 8 a vyrazíme na ryby. Tisho nám ještě oběma nabízel tradiční balkánské šašlíky. Obě jsme byly najezené, a já jsem navíc maso nechtěla, i když při cestování obvykle přecházím na vegetariánství, protože to jinak ani nejde, ale maso opravdu ne. Alespoň jsme poděkovaly a šly spát.

27. 7. 2021 – Vyrážíme na ryby

Ráno jsme se sešli a probrali plán na dnešek i další dny. Máme zajet celkem na 7 lokalit. Dvě z nich jsou daleko na severu, ty necháváme na konec. Rozhodli jsme se, že dnes, první den, vyrazíme na dvě nejvzdálenější jižní lokality, druhý den na tři bližší a třetí tedy na sever. Tisho říkal, že si dáme snídani spolu s ním v místní pekárně, protože tam má vyzkoušeno, že jsou nejlepší balkánské dobroty. Vyjeli jsme oběma auty a s Verčou jsme byly překvapené, že jsme hned asi po sto metrech zastavovaly. Pekárna byla blíž, než jsme čekaly, a hlavně byla velká asi jako chodbička v panelákovém bytě, takže nebýt Tisha, určitě bychom ji mezi obchody přehlédli. Okolo to vypadalo jako centrum vesnice. Obchod s pivem, vedle další obchod, který byl taková maličká verze české Jednoty, a taky zverimex, vedle něhož se schovávala malá pekárnička. V okýnku stála paní, které mohlo táhnout tak na 70, a vypadala přesně jako všechny ostatní babči v Bulharsku, které jsme zatím viděli. Měla pár kilo navíc, břicho ve tvaru téměř dokonalé koule, tmavé vlnité vlasy a obličej sešlehaný spoustou starostí a plný vrásek. Vlastně mám pocit, že místní starší ženy vůbec neodpovídají ideálům krásy, jaké si u nás na severozápadě představujeme. Přišli jsme k okénku a pod pultíkem byly ve skleněné vitríně vystavené různé kousky pečiva. Za paní, která prodávala, se v kuchyni točila další, trochu mladší, která neustále něco dávala do pece, vytahovala ven, nebo válela těsto. Tisho ukázal na pečivo úplně vpravo a říkal, že to je „banečka“ a že tu má nejraději. Protože jsme nic moc neznaly, tak jsme souhlasily a daly si ji taky. Ukázalo se, že je to vlastně listové těsto plněné místním sýrem, který byl trochu něco mezi sýrem a tvarohem. Všichni jsme se oblizovali až za ušima, a pak jsme už vyrazili k řece. První jel Tisho a za ním my s Verčou. Cesta už se zdála být nekonečná, jeli jsme více než hodinu a celou dobu jsme s Verčou žasly nad místními poměry a způsobem řízení, který je dost agresivní. Když jsme dorazili k řece Karagach ve Fazanovu, Tisho vjel svým terénním autem až do ní, protože tam byl brod. A taky protože jak jsme později vypozorovaly, tady je normální jezdit autem v řece. Brody jsou všude. My jsme to své nechaly pár metrů dál u cesty. Sešly jsme dolů do řeky a už jen za těch pár metrů se nám chtělo horkem umřít. Nebylo kam se schovat do stínu. Tisho začal vytahovat náčiní a my jsme se s Verčou dohodly, že první půjde do broďáků ona a já budu na suchu ubytovávat ryby a zapisovat, pak se prohodíme. Když jsme se oblékli do plné polní, Verča ještě zavelela, že se musíme vyfotit, protože žádní jiní magoři by ve čtyřicítkách nevlezli do tmavých gumáků, které jsou až po prsa. Ale aspoň máme krásnou fotodokumentaci :-) Co se týče vybavení, nejsložitější to měl stejně Tisho, který nosil na zádech výztuž, na které byla připevněná obrovská a těžká baterka, která vypadala podobně jako baterka z auta a poháněla jeho elektrické zařízení, které má ryby omráčit, aby šly jednoduše nabrat do síťky. A taky vyhrabat z písku, protože sekavci, kteří nás dnes zajímají, žijí zahrabaní. Zpod baterky ještě visel asi 3 metry dlouhý drát, který sloužil jako anoda. Katodu měl Tisho v ruce. Byla to vlastně úplně normálně vypadající delší síťka na ryby, akorát s připojeným drátem a kovovým okrajem. Verča s Tishem vyšli do řeky, kde se lov dařil skvěle. Řeka byla čistá a hned pod mostem, který byl asi 10 metrů daleko, se jim podařilo za pár minut nachytat dostatek ryb. Já jsem se mezitím krčila ve stínu Tishova auta a přemýšlela, co zapsat nebo nachystat. Za pár minut už ale oba přišli a najednou jsme nevěděli, co dřív. Přeci jen to teď byla první lokalita. Začali jsme počítat ryby a rozlišovat je na samce a samice. To jde u tohoto druhu pěkně podle prsních ploutviček, pod kterými mají samci ještě vystouplou šupinku a samice ne. Verča ještě popadla síťku a vyrazila chytat žáby, které potřebujeme zase do jiného projektu. My jsme mezitím s Tishem dali všech ryby do kyblíků a připojili jim vzduchování. Verča nemusela ani nikam daleko, udělala pár koleček kolem nás a vrátila se se čtyřmi žábami. Než jsme všechno sbalili do aut, z křoví se vynořil menší náklaďák a vjel do řeky. Nejdřív jsem nevěděla, jestli už blázním, nebo to byla nějaká nehoda, ale Tisho ani postarší pár v náklaďáku se netvářili nijak překvapeně. Dva lidé z náklaďáku vystoupili a skočili rovnou do řeky. Otevřeli zadní dveře a vytáhli hadici. V náklaďáku měli velkou nádrž, do které tady přišli čerpat vodu. Prý je to tady normální. Pozdravili jsme je, vzali své věci a jeli na další lokalitu, tentokrát do vesnice Izvor, kde teče řeka Izvorska. Když jsme dojeli na místo a začali vybalovat věci, hned na nás volal místní důchodce, že tady ryby nechytneme. Tisho mu začal vysvětlovat, že nás zajímají ty maličké, které nikdo nejí, a ty tady jsou. Pán to sice nechápal, ale mávnul rukou a šel. Tentokrát jsem šla do vody s Tishem já a Verča měla zůstat na suchu a ubytovávat ryby. Oblékla jsem si broďáky a vyrazili jsme do hustého rákosu a orobince a spousty dalších rostlin, ze kterých nám padala semínka rovnou pod tričko. Hned od začátku bylo jasné, že tady bude těžší něco chytit, protože v hustém porostu se těžko pohybovalo, a ani to není typické prostředí pro sekavce. Ale bylo tady i dost žab, takže jsme nakonec kromě 28 sekavců Verči donesli i dva skokany. Kvůli nim jsem se za ní hnala dřív, než mi vyskočí z kyblíku, až jsem uklouzla a při pádu sáhla na Tishovu anodu. Hlavně že jsem se ho pár minut předtím ptala, jak moc silná elektřina v tom přístroji je. V broďákách jsme chránění gumou (i když na vyšších hodnotách byla elektřina cítit i přes gumáky), ale holou rukou jsem dostala přímý zásah. Byl to stejný pocit, jako když jsme v dětství lízali tu velkou baterku z hraček, takové nepříjemné brnění, ale nic tak moc silného. Aspoň jsem si vyzkoušela efekt, jaký to na ryby a žáby má. Celí pokrytí semínky rákosu jsme došli k autu, zvířata ubytovali v kyblících a vyrazili domů. Na to, že jsme dnes stihli jen dvě lokality, jsme byly s Verčou úplně hotové. Po cestě domů usnula, a kdybych neřídila, spala bych taky. Když jsme se vrátili do ubytování, Rusij a Velička se nadšeně přišli podívat na ty malé divné ryby, které jinak asi nikdy neviděli, protože to tady opravdu nikdo neloví. Sekavci sice mají i bulharský název, štipok, ale ani mnozí rybáři, které jsme potkali, je neznali. Ve velké místnosti v přízemí jsme si roztáhli bedny na vodu a ryby do nich přesunuli. Naštěstí měl Rusij i přístup k vodě ze studny, tak jsme nemuseli používat tu chlorovanou. Vždycky, když chtěl Tisho pustit vodu ze studny, musel na Rusije volat, aby ji přišel zapnout. Myslím, že ta studna tady byla na černo :-) Když jsme ryby ubytovali, všimla jsem si, že je ta velká místnost v přízemí vlastně bývalá cukrárna, ve které dřív pracovala Velička a prodávala své dobroty. Místnost byla celá prosklená a měla vchod jako do obchodu s velkými těžkými dveřmi, nad kterými byl pořád ještě čitelný, ale vybledlý nápis „Sladkarnica“. Když jsme došli do svého ubytování, všimli jsme si, že nám do kuchyně na stůl dala Velička buchtu, kterou dnes pekla a všichni jsme si rádi kousek dali. S Tishem jsme se domluvili, že s ním zajedu do Kauflandu, zatímco Verča zafixuje dnešní vzorky. Do obchodu jsme vyrazili hned za pár minut. Verča nás zaúkolovala, ať vezmeme něco na večeři a taky pivo. To byl taky hlavní cíl Tisha, ze kterého se nakonec vyklubal velký pivař. Kaufland byl asi půl hodiny cesty v Burgasu. Byl to úplně obyčejný Kaufland, jaký známe. Vzali jsme pár věcí na večeři a pivo. U vchodu jsem ještě vybrala z bankomatu nějaké peníze, abychom pak měli na ubytování, protože to se prý platí jedině hotově. Vrátili jsme se domů, kde už měla Verča mezitím hotovo, a Tisho se ujal vaření večeře. Měli jsme rýži se zeleninou, k tomu si Tisho s Verčou dali konzervu tuňáka, včerejší balkánský šašlík, a otevřeli jsme zelené i černé olivy, balkánský sýr, udělali zeleninový salát, různá piva… No nakonec to vypadalo jako švédský stůl. Všichni jsme se najedli, osprchovali a úplně vyčerpaní šli spát. Zítra nás totiž čekají ne dvě, ale rovnou tři lokality.

28. 7. Ryby podruhé

Sotva jsme ráno vylezli z pokoje, hned byla jasná domluva, že snídani si dnes zase dáme v té super pekárně. Nabalili jsme pár potřebných věcí a vyrazili. V pekárně jsme si dali to stejné, co včera, ale tentokrát jsme to ještě vylepšili o kysané mléko, které tady místní ke snídani běžně pijí. A musím říct, že se to k sýrové banečce moc dobře hodí a zároveň to člověka nasytí opravdu až do večera. Vyrazili jsme na první lokalitu, kterou dnes byla řeka Fakiyska v Zidarovu. Po příjezdu jsme zjistili, že celou řeku někdo letos v létě překopal. Břeh byl posunutý jinak, bagrem vykopané srázy podél řeky nebyly ještě ani trochu pokryté rostlinami. Ve slabém proudu řeky stálo asi 10 čápů, kteří na nás společně civěli a hodnotili, co jsme zač. Tisho se vydal pěšky na průzkum asi 100 metrů daleko. Po chvíli se vrátil i s želvou, vyplašil čápy a rozhodl, že naše auto necháme na místě (protože jezdit s Octavkou po vybagrovaném svahu nevypadalo jako dobrý nápad), a jeho autem dojedeme až na místo brodu, kde by sekavci mohli být. Zatímco nám vyprávěl svůj plán, měly jsme s Verčou oči jen pro želvu, kterou jsme si samozřejmě musely vyfotit i pohladit, než jsme ji vrátily do přírody. Byl to krásný sameček. První šla do broďáků s Tishem Verča, já jsem zase chystala půdu pro nové ryby. Lov trval dost dlouho, protože tenhle přebagrovaný terén se rybám nelíbil a moc se jich tady neusadilo. Než nasbírali dost ryb, stihla jsem prozkoumat místní obří ovády i nabrat vodu s bahnem do gumáků při snaze chytit aspoň pár žab. Ty ale měly perfektní možnost se schovat v tůňkách zarostlých hromadou řas, takže jsem nechytila žádnou. Ryby jsme ubytovali a chystali se jet na další lokalitu. I přesto, že jsme s naší Octavkou stály skoro u cesty jsme ještě škrtly motorem o zem a musely vyjet jinou trasou, než kudy jel Tisho, protože to bychom tam ten motor asi nechaly celý. Dále jsme se vydali do vesnice Rusokastro, kterou protéká řeka Rusokastrenska. Na tuto vesničku jsem se těšila už předem, protože mi toho o ní Lukáš (vedoucí) spoustu navyprávěl. Nejdříve to, že je hned za vesnicí vysoký skalnatý kopec, na kterém jsou vidět mrtvoly. Když jsem to slyšela poprvé, tak jsem si nebyla jistá, jestli to není jen hloupá sranda. Ale není. Rusokastro je místem, kde v roce 1332 proběhla slavná bitva u Rusokastra, při které se střetli vojáci Bulharské a Byzantské říše. Bulhaři tehdy vyhráli a obhájili své území, byla to poslední a finální bitva po sedm století dlouhé sérii bitev mezi těmito říšemi. Jenže co pak s těmi tisíci těl? Tehdy bylo rozhodnuto, že budou pohřbeni právě na Rusokastrenském kopci. Ten je ale skalnatý, takže nějaké zakopávání do hloubky nepřipadá v úvahu. Mělké kamenné hroby dodnes odhalují svůj obsah pokaždé, když se pár kamenů sesune. Na výšlap na kopec jsme neměli energii ani čas, ale podle Lukášova popisu je to zvláštní cesta, při které člověk narazí tu na čelist, tam na stehenní kost. Aby tato vesnice nebyla divná málo, má ještě druhou zvláštnost, a tou je blázinec, kde trvale žijí lidé, které prostě není kam jinam dát. Nejprve jsme se vydali k řece pod kopec, kde kamenný pomník připomínal památku padlých v bitvě. Tentokrát jsem šla do broďáků já. Protože v nich bylo strašné horko, než se Tisho nachystal se svým elektrickým náčiním, vlezla jsem aspoň do řeky, kde jsem v kleče ve studené vodě čekala. V řece rostla a kvetla spousta rostlin a všude létala barevná šídla a modročerné motýlice, které vypadají, jako by se neuměly rozhodnout, jestli budou vážky nebo lesklí motýli. Usadila jsem se ve vodě pod růžovým trsem květů s modrými motýlicemi a spokojeně čekala. Za chvíli už byl připravený i Tisho, a než jsme nasbírali dost ryb, Verča ještě stihla chytit žábu. Tisho pak rozhodl, že ve vesnici zajdeme ještě do obchodu, protože jsme v tom pařáku na přímém slunci potřebovali nějaké zchlazení. Dojeli jsme do centra vesnice, kde byl obchůdek zase v podstatě stejný, jako česká Jednota. Verča nechtěla vystupovat z auta, tak jsem šla do obchodu jen já a Tisho. Před obchodem stál muž, který vypadal tak na 35 let a na první pohled otrhaně, špinavě a snad i negramotně. Z dálky na nás volal „Zdrastvujtě!“. Tisho se na něj jen usmál a já jsem rychle odpověděla „Zdrastě“ a nahrnula se do obchodu. Vzadu v obchodě stály asi 4 ledničky plné chlazených nápojů, na které jsme se s Tishem oba hned vrhnuli. S ledovým pitím v ruce jsme došli k pokladně, kde stála paní podobná babči v naší oblíbené pekárně. Tisho se jí ptal na muže, který nás venku zdravil a ona mu řekla, že je z místního blázince, ale neškodný. Mluvili ale tak rychle, že jsem část rozhovoru nepochytila. Paní pak ještě řekla směrem ke mně zřejmě něco abych se pána nebála, ale úplně jsem jí nerozuměla. Usmála jsem se, pozdravili jsme se výrazem „čau“, což je tady úplně formální verze našeho na shledanou a šli jsme ven. Jen co jsem vyšla z obchodu, málem jsem se zlomila v pase smíchy, když jsem viděla Verču v autě. Pán z blázince očividně v době, kdy jsme nakupovali, šel k ní a něco jí bulharsky vykládal. Verča mezitím zvládla hrůzou zamknout všechny dveře, i přes 40stupňová vedra zavřít všechna okénka a s děsem v očích se držela rukojeti nad oknem. Tisho šel za pánem a dal mu pár drobných, ten s nadšením a vděkem odešel a Verču nechal. Říkala jsem jí, že je prý neškodný, ale moc mi to nevěřila a popisovala mi, jak se mu snažila vysvětlit, aby zkusil „speak english“ a pán tomu vůbec nerozuměl a dál žvatlal bulharsky. Tisho pak říkal, že takovým lidem pár drobných dává, protože v místním sociálním systému mají složité si udržet nějakou důstojnou kvalitu života. Dohodli jsme se, že zkusíme ještě jedno místo, kde je řeka v okolí Rusokastra přístupná. Objeli jsme vesnici z druhé strany a po cestě přes nějaký zemědělský statek jsme dojeli ke krásnému meandru řeky obrostlému spoustou zeleně. Byla tam spousta žab a ve vodě docela velcí karasi, ale sekavec ani jeden, tak jsme to zabalili. Z dálky nás celou dobu pozoroval místní pastevec se svým stádečkem ovcí a velkým psem. Útěchou za tuto lokalitu bylo aspoň to, že jsme si všimli chocholouše, krásného nenápadného ptáčka, kterého Verča dokonce viděla poprvé. Vypadá z dálky jako náš vrabec, ale na hlavě má elegantní chocholku. Z Rusokastra jsme nakonec vyrazili na dnešní poslední lokalitu, do Sadieva. Do broďáků jsem šla znova já a s Tishem jsme se vydali na lov. Řeka Sadievska byla maličká a velmi bahnitá, v jílovitém bahnu jsme se bořili do hloubky a taky jsme našli krunýře několika sežraných krabů a obří semena nějakých vodních rostlin, které jsem si zkusila vzít domů na zasazení. Pod mostem, který řeku protínal, jsme chytili i pár žab, ale sekavců tady bylo málo. Jen s dvanácti kusy jsme se vraceli k autu, ale už jsme toho dnes měli až dost a byli jsme unavení, tak nám to ani tolik nevadilo. Nejhorší byly rostliny, které tady rostly po celém suchém okolí řeky, a už jsem je dobře znala z Kalmycké stepi, kde jsem byla před 5 lety na ornitologické expedici. Mají výraznou světlou obilku a velmi ostrý a tvrdý osten na každém semeni, které se dokonale dokáže zapíchnout do nejbolestivější hloubky a člověk musí po každém kroku vytahovat ostny z nohy. Aspoň že tady stačilo ujít pár kroků, ne jako v Rusku, kde jsme v tom potřebovali vyloženě pochodovat.

S rybami jsme se vraceli zpátky na ubytování. Po cestě si ještě Tisho všiml maličkého obchůdku ve vesničce Marinka. Byla to bouda z plechu, před kterou byla vystavená spousta nádherně zralého ovoce a zeleniny. Vzali jsme si skoro od každého něco na zub, mě ale hlavně zaujaly obří rajčata, která vypadala spíše jako červené dýně. Taková rajčata nebyla ani v tom Rusku, a to jsem si tam tehdy poměřovala mrkev se svým lýtkem a cibuli s míčem.

Velička a Rusij nás zase s nadšením vítali a nakukovali, co jsme to zase přivezli za zoo. Opět jsme přelévali vodu, stěhovali ryby, řešili vzduchování, a nakonec jsme unavení už jen zapadli na ubytko. Po osprchování jsme si ještě udělali večeři, opět formou švédského stolu, dali jsme si i zbytky ze včerejška i ta nejobrovštější rajčata, která byla vážně moc dobrá. Zítra nás čekaly nejvzdálenější lokality, a tak jsme šli zase co nejdřív spát.

29. 7. Cikánské osady

Po samozřejmé ranní návštěvě super pekárny jsme vyrazili na dlouhou cestu. Dnešní dvě plánované lokality jsou skoro dvě hodiny cesty na sever u města Varna. První je na seznamu řeka Kamčia, která se nachází v oblasti s velkou koncentrací romského obyvatelstva. Už předem nám říkali, že se máme připravit na odpadky, špínu a zničené domy, takže nás nepřekvapilo, že to tam tak opravdu vypadalo. Dnes jsme jeli jen jedním autem, tím od Tisha, a celou cestu jsme kecali o tom, jak se žije u nás, jak u nich, jaké jsou tradice a co máme rádi. Když jsme dorazily ke Kamčii, ani jedné z nás se do vody s Tishem nechtělo. Řeka smrděla už zdálky, byla plná odpadků od gumáků až po dětský kočárek. Broďáky tentokrát nasazovala Verča a já jsem se vydala hledat žáby se síťkou. Po chvíli hledání měli s Tishem aspoň pár ryb. Nebylo to moc, ale na tak znečištěnou řeku jsme byli rádi, že jsme našli vůbec nějaký život. Dohodli jsme se, že se snad lépe zadaří na druhé lokalitě, tak už odsud odjedeme. Když jsme se blížili k vesnici Sindel, bylo to poznat na první pohled. I když bylo v okolí zničené kdeco, byla tato vesnice výjimečná. Je to pravá romská osada s vlastními pravidly, králem i hierarchií. Kromě nich se tam nikdo moc neodváží, jen jednou za čas pár praštěných biologů, kteří hledají sekavce. Při příjezdu jsem z jednoho okna vyhlížela nádherná panoramata místní pahorkatiny, a na druhou stranu katastroficky zbořenou vesnici. Když jsme projeli kolem značky označující začátek vesnice, Tisho zavelel „tak od teď nedýchat“, protože i tady byl kvůli všudypřítomným odpadkům smrad. Vjeli jsme do vesnice, ve které nic nebylo v pořádku. Stavby zbořené, rozbitý nábytek mezi odpadky, vybitá okna… Ale hlavně nás překvapil podezřelý klid. Vypadalo to, že se zrovna koná nějaká slavnost na druhé straně vesnice a máme tak výjimečný klid na to, abychom nenápadně pochytali ryby a zmizeli, protože z předchozích vyprávění víme, že za příjezd do vesnice, a navíc ještě chytání ryb chce místní král obvykle nějakou odměnu. Přitom sami by ty ryby nechytali, protože jsou malé. Vyjeli jsme na most přes řeku a Tisho začal vyhlížet vhodné místo. Bohužel se zdálo, že nebude kde chytat. Dříve odkrytá část koryta byla hustě zarostlá rákosem, a tam, kde nebyl rákos, byly jen odpadky a kamení, což našim pískomilným rybám moc nevyhovuje. Zkusili jsme zajet ještě na jiné místo. Projížděli jsme mezi domky, před kterými lidé seděli na zemi, na odpadcích nebo na pochybných špinavých stoličkách a povídali si. Špinavé děti v roztrhaném oblečení běhaly po ulici. Místní na nás neskrývaně koukali s otevřenými ústy a očividně si mezi sebou říkali, co to je za cizí mamlasy, kteří jim tady jezdí autem. Pořád jsme doufali, že za námi nikdo nepřijde, a když to vypadalo, že by chtěl, tak Tisho trochu přidal na rychlosti. Zírali jsme na mladé holky, kterým mohlo být kolem 12 let, a byly oblečené jako ženy, které točí kabelkou u silnice, a z uší a kolem krku se jim na dálku leskla spousta zlata. Nebo zlaté bižuterie, kdo ví. Prý je ale významnou tradicí mezi místními Romy dokazovat si navzájem bohatství právě zlatem. Opodál seděla paní, která byla bosá, vlasy jako vrabčí hnízdo a na první pohled nebyla mentálně v pořádku. Okusovala rohlík pod stromem před rozbitým domem a tam se jí líbilo. Ani druhé místo se nezdálo k chytání vhodné, protože bylo tak hustě zarostlé, že ani nešlo poznat, kde je voda. Dohodli jsme se, že Sindel už opustíme, i když s nepořízenou, ale nechtěli jsme déle čekat, kdo nás přijde okrást. Raději se vrátíme ke Kamčii ještě zkusit štěstí. Dojeli jsme na skoro stejné místo, ale o pár set metrů dál po proudu řeky. Zdála se být mimo vesnici trochu čistější, tak jsem vzala broďáky a s Tishem jsme nachytali ještě pár ryb, takže jsme jich odsud měli dohromady už obstojný počet. Po celém dni, kdy do nás pražilo slunce, jsme se už konečně vraceli do Burgasu. Verča v autě spala, já jsem si povídala s Tishem. Když jsme dorazili do našeho ubytování, Velička i Rusij se Tisha zase ptali, kde jsme byli. Byla jsem v tu chvíli už na schodech nahoru, ale slyšela jsem za sebou jen Rusijovo hlasité překvapené „Sindel?“ a otázky na to, jestli jsme vůbec normální a jestli jsme to přežili v pořádku. Pousmála jsem se, že i když bydlí 2 hodiny cesty autem daleko, je tato osada tak známá, že prostě každý ví, co je zač a že tam se prostě nejezdí. Ryby jsme zase ubytovali a s Tishem jsme vyrazili do místního obchůdku pro něco k večeři. Jako vždy jsme si udělali svůj švédský stůl a pak si sedli s pivem nebo ciderem a povídali jsme si. Zavolali jsme taky Lukášovi, našemu vedoucímu, že jsme objeli všechny lokality, které chtěl, akorát v Sindelu jsme bohužel zůstali bez ryb. Lukáše ještě hned napadlo, že by se ještě vlastně hodilo pár jedinců čistého druhu C. pontica, který se vyskytuje v řece Velece. A tak rozhodl, že zítra ještě jedeme na Veleku, i když už jsme chtěli balit vybavení a těšit se domů. Ale souhlasili jsme, částečně i proto, že nám Lukáš o Velece už dříve vyprávěl a říkal, že je nádherná a čistá.

Kromě toho se dnes k nám na ubytování přidal jeden cizí muž. Byl to nějaký řidič kamionu, který potřeboval v Burgasu na chvíli zůstat a pracovat. Měl tady vlastní pokoj, jeden z těch, které my jsme nevyužili, a taky koupelnu. Společnou jsme měli jen kuchyň. Byl to muž kolem čtyřicítky, měl vyholenou hlavu a velkou nadváhu. Pořád chodil s pivem v ruce a kouřil. Pořád se na nás usmíval, ale kromě OK neznal jediné slovo anglicky, takže s ním byla domluva těžší, když nebyl Tisho okolo. Seděl večer s Veličkou a Rusijem na terase, a bavili se tak dlouho, že už i my jsme šli mezitím spát.

30. 7. Na hranice s Tureckem za nádhernou krajinou

Pátek. Poslední den chytání. A taky předposlední den se skvělou snídaní z místní pekárny, protože v neděli mají zavřeno :-( Dnes jedeme na Veleku, prý nádherně čistou horskou řeku, která se klikatí na úplném jihu Bulharska, na hranicích s Tureckem. Velká část jejího toku protéká chráněným národním parkem, ve kterém žije jen minimum lidí v maličkých vesničkách hodně daleko od sebe. Po včerejších odpadcích se tam moc těšíme. Bereme zase jen Tishovo auto, protože Tisho ví, že abychom k řece dojeli, musíme jet dlouho lesními cestičkami, a na to naše Octávka opravdu stavěná není. Cesta trvá zase skoro dvě hodiny, ale tentokrát je jiná tím, že na konci se dlouho klepeme na děravé lesní stezce, a o asfaltu si můžeme jen nechat zdát. Aspoň že to okolí stojí za to. Tento národní park je místem hlubokých nádherných lesů, plných starých stromů a funkčního ekosystému. Nechápu jak, ale i při řízení si Tisho všiml vzácné vážky sedící na rostlině. Zastavili jsme vedle ní autem, a protože vážka překvapivě neuletěla, poprosil mě, abych ji vyfotila, protože byla na mé straně. Povedlo se mi udělat pěknou dokumentační fotku, a Tisho byl nadšený, že z fotky přesně vidí kresbu a může potvrdit, že to je ten velmi vzácný druh. Dál po cestě jsme už potkávali spoustu cedulí varujících před nezákonným překročením hranic, a taky ploty. I uprostřed lesa, ve zdánlivé divočině, jsme potkávali policisty, armádu, hraniční stráž. Jednou nás i zastavili a ptali se, kdo jsme, kam jedeme, proč tam jedeme… Chtěli i občanky. Vše kvůli migraci uprchlíků z Turecka do Bulharska. Prý tady často někoho chytí a vrací zpátky, některé případy končí i přestřelkami, a někdy i se špatným koncem. Když se ujistili, že nejsme uprchlíci, pustili nás dál. Dojeli jsme k Velece a zrovna tam, kde jsme chtěli začít chytat, už byla nějaká bulharská rodinka snad na výletě. Taťka, mamka a asi osmiletý syn. Koupali se v řece. Tisho je pozdravil a vysvětlil, že jsme přišli jen pro pár rybek, a rodinka se v pohodě dál čvachtala, zatímco pozorovali, jak vytahujeme vybavení. Verča s Tishem vyrazili v broďácích proti proudu a já jsem měla chytat žáby a hlídat naše otevřené auto. Protože tady ale žádné žáby nebyly, a navíc se ti dva tak kochali okolím, že už nebyli na klikatící se řece ani vidět, šla jsem si užít vodu. Nejprve jsem jen namočila nohy a procházela se řekou, ale zjistila jsem, že je voda tak nádherně čistá a plná života, že jsem neodolala, převlékla se do plavek a snad půl hodinku plavala. Mezitím už Verča s Tishem došli s pěkným úlovkem, a než ryby ubytovali, poslali mě s mým i Tishovým mobilem fotit tam, kam došli, protože tam bylo prostě nádherně. Vzala jsem ještě i svou skleněnou kouli na focení, pro lepší efekt. Kdyby všechny řeky vypadaly jako tato, bylo by na světě mnohem krásněji. Když jsem došla až k místu, kde se otáčeli, zjistila jsem, že se mi upekl mobil, který se kvůli přehřátí vypnul. Bylo mi jasné, že je dnes asi opravdu výraznější vedro než obvykle, když už se pečou mobily, a i já dobrovolně plavu v ledové horské řece. Vrátila jsem se k autu, sbalili jsme věci a jeli zpátky do Burgasu. Po cestě jsem si ještě všimla jmelí, které je v této oblasti velmi neobvyklé, tak jsem hned vzala vzorek s sebou. Zpátky jsme se vraceli zase dlouho rozbořenou lesní cestičkou, ale nádherné okolí nám to nepohodlí vynahrazovalo. Tam, kde předtím stáli a kontrolovali nás policisté, už bylo prázdno. Prý musí často měnit polohu, aby se na ně nelegální migranti nemohli připravit. Před příjezdem na ubytování jsme se ještě zastavili znovu ve vesničce Marinka, kde jsme zase nakoupili ovoce a zeleninu v tom stejném pouličním obchůdku/tržišti. Dnes už jsme konečně ubytovali i poslední ryby a definitivně sbalili vybavení. Dohodly jsme se s Verčou, že zůstaneme ještě jeden den navíc, abychom si po náročných odchytech odpočinuly a byly na cestu zpátky co nejvíc svěží. Přemýšleli jsme i s Tishem, jak naplánovat volný den, a nakonec jsme si každý prosadili to co jsme chtěli, a byli spokojení. S pěkným plánem v hlavě jsme šli spát.

31. 7. Konečně den volna

Vstáváme dnes trochu později, protože můžeme :-) První plán je zajet si na chvíli na pláž, to jsem si prosadila já :-) Tisho nám doporučil pěknou lokalitu nedaleko od nás ve městě Pomorie. S Verčou jsme vyrazily nejdříve pro poslední banečku do pekárny a pak hurá na výlet. Nejdříve musela Verča na covid test kvůli návratu domů, tak jsme se zastavili v Burgasu na testovacím místě, vystály frontu a Verču otestovali. A pak už hurá na pláž. Nevím, čím to je, že kolem sebe mám vždy jen upíry, ale tak už je mi to asi souzeno. Verča si na pláž přinesla opalovací krém, zůstala co nejdéle v šatech a schovaná co nejvíc to šlo. Stěžovala si, že Slunce pálí a šla jen jednou do vody. Já jsem se hned rozplácla na ručník, nadšeně chytala paprsky a běhala z ručníku do vody a zase zpátky i se šnorchlovací maskou, protože jsem tam objevila obrovské množství mušliček a rybiček. Když jsem přišla podruhé z vody, Verča už se ptala, jestli půjdeme, protože už je určitě spálená. Mezitím ještě zjistila že je její opalovací krém modrý, protože je dětský a výrobci se snažili ho udělat tak, aby bylo poznat, kde už je natřený a kde ne. A taky se na něj strašně lepil písek. A ještě ke všemu byla Verča sama bledá jako bledule, takže chytla mrtvolně modrý odstín :-D Takže zatímco jsem umírala smíchy, Verča už začala dávat termíny, v kolik hodin konečně pojedeme :-D

Po poledni jsme se sbalily a vyrazily do Burgasu pro Tisha. Měli jsme domluvené, že vyrazíme na ptáky, protože jsme s radostí zjistily, že jsou naše společná záliba. Tisho nám ukázal pár pěkných pozorovacích míst a taky některé druhy, jako třeba pelikány, plameňáky nebo ibisy, které u nás prostě nepotkáme. Vystřídali jsme lokality okolo Pomorie, kde je i muzeum s možností vypůjčení stativového dalekohledu, a pak několik lokalit kolem různých vodních nádrží, ať už suchých nebo zatopených. Viděli jsme toho spoustu a obě jsme s Verčou byly nadšené. Vrátili jsme se na ubytování, v klidu jsme se najedli a vyrazili jsme na dnešní třetí výlet, tentokrát na metalový pivní festival Metalhead v nedaleké vesnici Vetren. Konečně jsme si s Tishem užily i nepracovní zábavu a všichni jsme se skvěle bavili. Obzvlášť v době covidu, kdy se v ČR pořád řeší roušky a různá opatření, ale tady jsme na všechno zapomněli a užili se festival, jak má být. V nabídce byly desítky druhů jídel i piv, které se prodávaly po deci, aby člověk mohl vyzkoušet co nejvíce druhů místních malých pivovarů. K tomu hrála hudba a kouzelnou atmosféru festivalu umocňovalo i to, že se konal na okraji lesa a mezi stromy byly natažené světelné řetězy plné žárovek. Skvěle jsme se bavili, a kdybychom nemusely s Verčou hned ráno vyrazit, zůstali bychom tam mnohem déle. Nakonec jsme odešli chvíli po desáté a šli spát. Zítra bude dlouhý den.

1. 8. Vyrážíme domů

Vstáváme brzy, dneska bude dlouhý den. Musíme nabalit všech 160 ryb i žáby. Sbalit své věci i vybavení a nechat Tishovi jeho věci i pár našich z výbavy, kterou využije více než my. Balíme ryby do nové vody, aby co nejdéle vydržely a loučíme se s Rusijem a Veličkou, pak i s Tishem. Ten nevyráží s námi domů, ale na sever od Varny, kde má v plánu další terénní sběr pro svůj výzkum. Ráno vyjíždí Verča, já ještě několik hodin čekám, až se vůbec probudím. Ale zase budu řídit večer. První zastávku na jídlo děláme hned kousek za Burgasem v nejbližším McDonaldu. Tentokrát už ale máme auto plné ryb, které se nesmí přehřát, což není úplně jednoduchý úkol v tomto vedru a s klimatizací funkční asi na 30 %. Vždy tedy musí auto zůstat nastartované, tak Verča čeká a já jdu pro jídlo. Cesta je dlouho jen rovná po dálnici až do Sofie. Tam odbočujeme na menší a menší cestičky a začíná se to komplikovat, objevují se kolony, práce na silnici atd. Ve městě Vidin pak překračujeme hranice do Rumunska, kde musíme zaplatit za přejezd mostu přes Dunaj. Na to, že jsme si koupily dálniční známku, se skoro celé Rumunsko táhneme malými vesničkami a na silnici, která má jen jeden proud v každém směru a nedá se ani předjíždět. Celé hodiny jsme doufaly, že už to musí určitě skončit a začít ta dálnice, ale tohle zřejmě dálnice je. Aspoň nám situaci ulehčil průjezd Železnými vraty, kde si Dunaj prořezává cestu přes hory, do kterých vykrajuje masivní údolí. Na druhou stranu je zrovna v tomto okolí nejvyšší teplota z celého dne, až 43 stupňů. Klimatizace to vzdala úplně. V jednu chvíli dodávce před námi hlasitě praskla pneumatika, a připečená k asfaltu se celá svlékla z kola a zůstala přilepená na zemi. Horko bylo k nevydržení, a tak jsme nevěděly, jestli je lepší jet rychleji, aby se nám nelepily pneumatiky k cestě, anebo pomaleji, že až se přilepí a prasknou, aspoň bude bezpečnější brzdit z menší rychlosti. Naše kola naštěstí vydržely. Možná měla ta dodávka už příliš sjeté pneumatiky, kdo ví. Podél cesty jsme pozorovaly ženy, které stály na krajnici a čekaly na zákazníky. Některé oblečené vkusněji, některé méně, ale u všech byl jejich hlavní cíl na první pohled patrný. Asi tady není protizákonné se u cesty takhle nabízet. Lukášovi jsme volaly, že nedojedeme dál než maximálně do Carancebes, tak nám našel ubytování ve vesničce Sadova Veche, která je ještě před tímto městem. Dojely jsme před desátou a s paní, která neřekla jediné slovo jinak, než Rumunsky jsme se nějak domluvily na ubytování. Taky jsme se jí snažili vysvětlit, že potřebujeme dát ledovače do mrazáku, protože máme plné auto ryb, které potřebují chlazení. Chudák z nás už byla nešťastná, a tak zavolala na pomoc kolegu, který pár slov anglicky zvládnul, a nakonec jsme se domluvili a ledovače odnesli do kuchyně. S Verčou jsme se vydaly nosit ryby do pokoje, který byl ve druhém patře a bez výtahu. Běhaly jsme nahoru a dolů s pytlíky plnými ryb a vody a musely jsme vypadat jako blázni. V pokoji jsme ještě rybám vyměnily vodu ve sprše, což nám zabralo zase minimálně hodinu. Nakonec jsme se opláchly my a šly spát.

2. 8. Konečně doma

Druhý den cesty je vždycky tak nějak náročnější, protože už je člověk rozlámaný z předchozího dne. S velkou nechutí jsme se hned ráno zase vydaly nosit ryby a žáby do kufru a čekaly, kdy se z těch schodů zblázníme. Na recepci byla mezitím jiná slečna, která mluvila anglicky stejně jako ta předtím. Vůbec. Snažila jsem se jí vysvětlit, že potřebujeme ledovače z mrazáku v kuchyni, a ona pořád opakovala, že kuchyň se otevírá až v 8. Už docela důrazněji jsem jí řekla, že potřebujeme jet a máme auto plné desítek velmi cenných ryb. Slovo expensive (drahý) bylo snad jediné, které rozuměla, a na to slyšela. Nechtěla mít problém, tak sehnala klíč od kuchyně a do mrazáku zašla sama. Naštěstí jsme tedy měly všechno včas a vyrazily jsme domů. Sever Rumunska už byl, co se týče silnic, trochu lepší, ale až u Temešváru jsme se konečně dostaly na dálnici, která byla doopravdy dálnice. Přes Arad jsme přejely do Maďarska směrem na Szeged. Tam už jsme si užívaly cesty takové, jaké v civilizované Evropě známe a cesta se táhla víceméně stejná až domů. V Rumunsku nebylo kde zastavit na jídlo, i benzínky byly jen stojany s benzínem a naftou, ale bez občerstvení, tak jsme kromě vzácné bagety jedly až v Maďarsku. Na oběd jsme si zašly až u Budapešti, kde jsme našly McDonald a díky stínu a už nižší teplotě jsme i na chvíli zkusily vypnout motor a opustit ryby. Naštěstí nám to prošlo a nepřehřály se. Večer jsme konečně dojely do ČR a skončily v Liběchově. Jen co jsme zaparkovaly na parkovišti ústavu, hned jsme šly za Lukášem, na kterého jsme v podstatě vybafly v okně, protože sedává v přízemí. S nadšením nás uvítal, na všechno se ptal a hned jsme šli ryby přesunout do jejich nových ubytoven v kádích. Vytáhly jsme všechny věci a obě jsme se těšily už jen na spánek. Zapadly jsme na ubytovnu a usnuly skoro hned. Bylo už pozdě večer a věděly jsme, že nás ještě zítra čeká spousta práce. Byly jsme moc rády, že výlet skončil úspěšně a že jsme v pořádku doma. Na naše dobrodružství, Bulharsko, Tisha, Rusije a Veličku, Sindel a Veleku určitě nezapomeneme :-)